Osvobození

Asi po třídenním ostřelování věží bojkovského kostela sv. Vavřince nastalo neuvěřitelně tiché ráno. A my jsme se probudili do prvomájového dne roku 1945. Slunce jako by vycházelo a hned se zase vracelo do světlešedých mráčků s veselou tváří. Snažilo se je rozehnat, aby mohlo přivítat naše osvoboditele teplou náručí svých paprsků.

Nikdo nám nic neřekl, a přesto všichni přicházíme pomalu na náměstí u Büchlerova textilního obchodu. To jméno už je jen ozvěnou židovské rodiny, kterou nacisté v roce 1943 poslali do plynových komor v Osvětimi. Dnes si na ty, kteří zemřeli, nikdo nevzpomíná. Zraky všech se dívají vzhůru nad Komenskou uličku, odkud mají přijít naši osvoboditelé. Víme jen to, že už překročili hranici Slovenského štátu u Starého Hrozenkova.

Ještě včera jsme viděli na hlavní ulici německé vojáky, kteří stáli u menších hromádek pancéřových pěstí. A na dolním konci byly tanky. Ale dnes už žádné Němce nevidíme. Kam se poděli? Stojíme a čekáme na osvoboditele. Čas se vleče, lidé se začínají nudit. Staří i mladí se dohadují nebo osočují – kdo se přátelil nebo spolupracoval s Němci, kdo keťasil nebo udával. Mezitím krásná paní Bosáková stříhala a připínala lidem na hruď trikolory. A za chvíli někdo zvolal: „Už jdou!“

V tom okamžiku jsem si vzpomněla na tragický 15. březen roku 1939. Tenkrát jsme se, ještě s několika dětmi, „jako když střelí do vrabců“ rozutekli do svých domovů. Náměstí zůstalo prázdné a pusté. Jen vločky bílého sněhu se vznášely a padaly na hnědou zem. Ale tu hrůzu šestileté okupace máme za sebou a těšíme se na osvobození.

Dnes zraky všech vzhlížejí na přicházející osvoboditele. Jdou vojenským krokem v sevřených řadách, s napřímenými puškami a bodáky. Ta cesta se nám zdá nekonečná a někdo křičí: „To jsou Rumuni!“ Jsme zmateni. Vždyť Rumuny nikdo nečekal. Ani nevíme, na čí straně bojovali nebo bojují. Přesto je vítáme s nadšením, i když se pro tuto chvíli nehodí Kaťuša ani Škoda lásky. Ale známe spoustu jiných písní. K mluvení nám nabídli: „Sprechen Sie Deutsch?“ nebo „Parlez-vous français?“ Ale jen důstojníci – elegantní, dvorní, pohlední. Ženám a dívkám líbají ruce. Přesto si myslím, že se žádné velké lásky nekonaly. I když noc mívá svoje tajemství.

Obyčejní vojáci se moc nedružili. Mluvili jen rumunsky a nepřijímali někdy ani pozvání na šálek čaje do kuchyně. Májové dny i noci bývají ještě chladné. Ale vojáci si zapálili ohně na dvorech a tam většinou první noc i spali.

Večer se všude tančilo a zpívalo a šarmantní plukovník nám zahrál na klavír část rumunské rapsodie od George Enescua. Tu většinou nikdo neznal. Je krásná a její chorál vypráví a zpívá o životě těch, kteří nám dnes přišli zvěstovat evangelium svobody.

A jak to bylo s těmi Rumuny? 12. 9. 1944 uzavřel SSSR jménem Spojenců příměří s Rumunskem. 4. 3. 1945 Rumunsko vypovědělo válku Německu a Japonsku. Ale předtím, v roce 1941, stálo Rumunsko na opačné straně a zúčastnilo se přepadení SSSR společně s Hitlerem.

Ludmila Rylichová, 93 let