Nebyl to ten pravej...

Vzbudila jsem se chvíli před budíkem, umyla nádobí, do čehož už se mi večer nechtělo, a šla do práce. Po cestě jsem napsala příteli, jestli by mi mohl doma přibít hřebíčky s tím, že nemám ani hřebíčky, ani kladivo. Říkal, že to není problém. To mě potěšilo, protože z předchozí komunikace vyplynulo, že si naším vztahem není jistý. Přece by mi nesliboval, že mi přibije hřebíčky, kdyby plánoval se se mnou rozejít.

V práci jsem měla spoustu práce a já měla hlavu plnou jiného problému. Přítel mi napsal, že by se rád ještě dnes sešel. Aha, ještě včera tvrdil, že potkat se až ve čtvrtek stačí. Nadále mi nešlo zabývat se objednávkami a databázemi. V hlavě probíhala soutěž o ideální odpověď na větu: „Asi bychom se měli rozejít.“

O půl druhé jsem musela jít vyzvednout velkou objednávku kancelářských potřeb. Tou dobou jsem ale měla mít mítink se šéfovou a ještě jsem se řízla o kartonovou krabici s kelímky. 13.45–14.00 jsem měla Skype mítink se šéfovou, během kterého mi řekla, že si váží všeho, co dělám, a zařídí mi vyšší mzdu.

Pak jsem už běžela do školy. Byla jsem patřičně roztržitá a uklidňovala se tím, že jsem si opakovaně nasazovala a sundávala čepici, čímž jsem lehce znervózňovala vyučujícího. Během přednášky jsme si na Facebooku na následující den domluvily brunch se spolužačkou, která seděla naproti mně, psaníčka už vyšla z módy.

O přestávce jsem k ceduli na chodbě „NEPOUŽÍVAT technické důvody“ připsala „používat filozofické důvody“, což mi přišlo ohromně vtipné.

Z přednášky jsem odešla chvíli před koncem, abych se setkala s přítelem, který se se mnou celkem bez okolků rozešel, což bylo otravné, protože se mi náš vztah líbil. Asi půl hodiny jsme seděli na kamenném okraji květinového záhonku u Karolina. Během rozboru jeho motivace ukončit náš vztah kolem nás prošlo několik spolužáků a následně i vyučující, nikdo si nás nevšiml. Za tento rozchod bych si dala devět z deseti bodů, protože jsem byla celou dobu velice klidná, dostatečně asertivní, a dokonce jsem v jeden moment i pronesla následující: „Chápu tvé důvody a je dobře, že se se mnou rozcházíš.“ Nicméně, z předpřipravených odpovědí jsem žádnou nepoužila, protože jsem je zapomněla.

Během doby, kdy jsme seděli na vyhřívaném kamení, se několikrát zajímal o to, co pro mě bude následovat. Opakovaně jsem se mu snažila vysvětlit, že to není a nemá být jeho problém. On se tím bohužel dále zabýval a měl představu, že je důležité, abych se moc neopila a hlavně, abych nespáchala sebevraždu, protože z toho by asi neměl moc dobrý pocit…

Pak jsem volala kamarádce, bohužel neměla čas. Druhá čas měla. Sešly jsme se  v kavárně, kde nás ovšem neuspokojila ani obsluha, ani absentující inzerovaný burčák. Tak jsme šly do jiné. Po cestě jsem uložila lego panáčka do jarmulky ze Židovského Města a za zpěvu Starého příběhu jej poslala po Čertovce pryč.

Následoval jeden z nejlepších večerů mého života. Kamarádka pojala úmysl mě opít. Ten den dostala svůj finanční příspěvek na rakovinu, takže jsem se s mottem „Rakovina platí!“ vydala na túru skrz všechny koktejly v nabídce (celkem za 999 Kč). Nejhorší zážitek byla Bloody Mary. Večerem prolínalo několik témat: přitažlivost barmanek, přívětivost barmanek, nechutnost Bloody Mary, moje naříkání nad rozchodem a kamarádčina slepá nenávist k mému expříteli.

Můj den pak kamarádka shrnula poučením: „To, že jsi zamilovaná do člověka, kterej se k tobě chová jako zm*d, ještě neznamená, že je to ten pravej!“

Pak pozvracela bavoráka s karbonovým povrchem a jely jsme domů.

Jiřina Manková,

studentka FF UK