Komplikovaná a zároveň čtivá kniha je sice protimluv, ale přesně charakterizuje debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji. Třísetstránkový román sedmadvacetileté autorky sklízí chválu u čtenářů i kritiků a pravidelně zaznívají slova o cenách, které ho neminou. Čerstvá absolventka japanologie tu předkládá čtenářům mnohovrstevnatý a pečlivě promyšlený příběh, přesto zde vřou vášně prudší než zemětřesení.
Nejedná se však o klasickou love story milostnou, nýbrž intelektuální. Hlavní hrdinkou je Jana, autorčino alter ego, skrze nějž se Cima vyznává z absolutní lásky ke svému oboru; naplno, důvěrně a se smyslem pro detail tu uplatňuje japonské znalosti i zkušenosti. S nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o román snaživky či šprtky, ale sama hrdinka si ze své zarytosti střílí se zdravou sebedůvěrou. A posílá světu jednoduchou, přitom plnokrevnou zprávu: práce má být vášeň, ale už ne posedlost.
Nemůžu pít, ale můžu se učit
Čtenář od počátku sleduje v deseti kapitolách dvě základní linie: Janu coby pětadvacetiletou vysokoškolačku, rozhodnutou přeložit povídku neznámého a již zesnulého japonského autora – a Janu sedmnáctiletou, která odcestovala na studijní a poznávací pobyt do Tokia, jenže se z něj nějak nevrátila. Její touha studovat japanologii byla tak silná, že duchem uvízla v nejrušnější tokijské čtvrti Šibuja. Tady se potuluje, neschopná jíst či pít, být slyšena nebo si zavolat pomoc. Jana-vysokoškolačka zatím v Praze pečlivě studuje, katalogizuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
