Vizionář a národní mezek

Dvě velké výstavy, tři knihy, několik desítek zápůjček děl svezených z celého světa a spousta nových objevů o životě umělecké legendy. Přestože s Františkem Kupkou (1871–1957) letos není spojené žádné kulaté výročí, malíři se u nás aktuálně dostává pozornosti, jaké se nedočkal za svého života – a dosud ani po něm. Byly to ale právě jeho práce, které před sto lety doprovázely vznik Československa. A v tuzemské kultuře nenajdeme jiného výtvarníka, který svůj život tak rovnoměrně rozdělil mezi péči o vlastní umělecký rozvoj a službu pro stát.

Když si dnes návštěvník aktuální velké retrospektivy v pražské Valdštejnské jízdárně stoupne na galerijní ochoz a podívá se pod sebe, má před sebou záplavu Kupkových obrazů z majetku pořádající Národní galerie, newyorského Guggenheimova muzea či pařížského Centre Pompidou. Rozdělené jsou chronologicky a tematicky do jakýchsi malých hnízd, která obklopují centrální plátno výstavy, k němuž se stáčejí všechny cesty expozice jak k hlavnímu oltáři.

Obraz se jmenuje Amorfa. Dvoubarevná fuga a je všeobecně uctíván proto, že je to vůbec první abstraktní malba na světě, kterou si někdo dovolil veřejně prezentovat. Kupka to udělal v roce 1912 v Paříži. Než si ale za to stačil vysloužit uměleckou nesmrtelnost, vypukla první světová válka. Kupkova schopnost odložit ze dne na den štětec renomovaného autora a na několik let se zcela oddat všední práci pro svůj národ je možnou odpovědí na otázku, proč mu v dějinách světového umění nepatří…