Šmoulí osmičky

Šmoulalí, to byla zase party. Slavilo se sto let republiky a ještě šedesát let šmoulů a ty dvě osmičky šmouly nějak sešmoulily. Tak potichoučku, celá vesnička ještě spí.

V říjnu 1958 se v belgickém komiksu objevili modří panáčci zvaní Les Schtroumpfs. Zpočátku to byly jen vedlejší postavičky, ale jejich význam v popkultuře stále rostl. Postupně měli svůj vlastní komiks, pak film, pak pronikli do Ameriky, kde v roce 1981 vznikl pro televizi NBC seriál, z nějž se stal globální hit. V roce 1988 to došmoulal až do Československé televize. Ta dala panáčkům české jméno a zásobu nových šmoulích slov – a oni jí za to zvýšili sledovanost. Šmoulapána, šmoulové prostě šmoulali.

Když měli narozeniny, ťukli si okenou přezdívanou šmoulí šáňo, a že si zahrají svou oblíbenou hru Hádej, kdo jsem. Šmoulové mají kladný vztah k Čechům: líbí se jim jejich etnicky jednobarevná společnost i barevně natřené domky. Chtěli to dát najevo a začali představovat osobnosti české historie.

Pěkný nápad? Ze začátku to tak vypadalo. Taťka Šmoula se nikdy netajil, proč nosí bílou bradku a proč šmouly stále nabádá: „Nebát se a nekrást!“ TGM, uhádli šmoulové – a aby mu udělali radost, budou mu odteď říkat tatíček. Šmoulinka si vybrala Hanku Zagorovou – právě její písnička provázela první české šmouly a prodřela se hluboko do podvědomí celé jedné generace. „Kam přijdou, tam je šou, skáčou a tancujou,“ zanotovala Šmoulinka – a modří už věděli.

Pak přišel na řadu Fešák: „Planeta je opravdu, opravdu…