Oni opravdu bojovali

Statný muž v bělostné uniformě a v bílé beranici s trikolorou čelí se skloněnou hlavou přívalu sněhu. Vločky, které mu dopadají na ramena, jsou ovšem z plastu a za chvíli se mu k nohám spustí za potlesku diváků opona. Slova, jež před chvílí na Nové scéně pražského Národního divadla pronesl herec Filip Kaňkovský, nevznikla pro divadelní jeviště. Josef Jiří Švec si je zapsal do deníku těsně před tím, než se 25. října 1918 nad ránem zastřelil ve štábním vagoně, který jako plukovník československých legií v Rusku a velitel jejich 1. divize obýval. Je to naléhavé varování, že „zlu se neustupuje“ a že nelze být pasivní. Že zkrátka neplatí, že „svoboda nám přiznaná dává nám právo složiti ruce v klín“.

Švecova slova znovu zazněla minulý čtvrtek (přesně sto let po jeho smrti) v premiéře nového nastudování divadelní hry z roku 1928. Režisér Jiří Havelka po desítkách let přitáhl pozornost nejen ke kusu, který o Švecovi deset let po jeho smrti napsal jeho přítel z legií Rudolf Medek, ale i k příběhu aktéra samotného. Nejprve nacistům a posléze komunistům se jej podařilo téměř vymazat z obecného povědomí. Po sto letech lze slova legionářského velitele naplnit zcela aktuálním obsahem.

Povaha citlivá, letora vznětlivá

Jeho život spíše než k tragickému konci směřoval k poklidné dráze maloměstského učitele. Narodil se v roce 1883 do rolnické rodiny ve vesnici Čenkov u Třeště a po gymnáziu a učitelské škole strávil osm let jako kantor na základní (tehdy obecné) škole v Třebíči.…