Křik bezejmenných

Dne 13. srpna 1917 se, jako vždy během posledních měsíců, na plzeňském hlavním náměstí shromáždily tisícovky lidí čekajících na začátek prodeje potravinových přídělů. Když pověření úředníci začali vydávat pytle náhražkové, kukuřičné mouky, hodila jedna z žen, rozhořčených její kvalitou, svůj pytel na zem. Opodál stojící voják ji vyzval ke klidu, čímž nevědomky spustil největší vlnu násilností, které hlavní zbrojařská metropole habsburské monarchie do té doby poznala. Dav vytáhl rabovat do okolních ulic, počet rabujících přesáhl pět tisíc. Až po několika dnech se situaci podařilo zvládnout zhruba tisícovce povolaných vojáků.

Plzeňský případ ukazuje, že totální konflikt „Velké války“ zasáhl nejen jeho přímé účastníky na frontách, nýbrž i všechny lidi žijící ve válečném zázemí. Především v Německu a Rakousku-Uhersku vrcholila v posledních válečných letech zásobovací krize, jejíž rozsah je dnes sotva představitelný. Jídelníček většiny městských obyvatel se smrskl jen na luštěniny a nejrůznější náhražky. Okolí velkých měst byla o víkendech zaplavena zuboženými postavami, které u statků prosily alespoň o trochu brambor, a v roce 1917 udávala oficiální lékařská statistika, že jedna čtvrtina všech rakousko-uherských žen v plodném věku má v důsledku podvýživy poškozenou funkci vaječníků a tím i svou reprodukční schopnost.

Zejména v posledních letech války se tak začala plnit česká náměstí a ulice nespokojenými lidmi. V Hradci Králové protestovaly davy čítající přes deset tisíc…