Ještě jednou sto, a bez drncání

Oslavy sto let vzniku státnosti jsou velkou událostí, na kterou se bude vzpomínat. Chtě nechtě nás proto bude provázet i vzpomínka, jak se předseda dolní komory parlamentu musel neúspěšně v dopisu dožadovat, aby prezident republiky pozval na oficiální uctění masarykovských hodnot na Pražský hrad všechny zákonodárce, tedy i ty, kteří mluví o současné hlavě státu kriticky.

Ani to ale není hlavní potíž. Zatímco poslanci mohou své vyloučení z oslav zužitkovat, a dokonce na něm politicky vydělat, nepozvání a tím i ostrakizace nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana za vyšetřování kriminálních aktivit zaměstnanců prezidentské kanceláře je třeba vnímat jako prezidentův promyšlený útok na nezávislou justici, tedy jeden z výdobytků republiky, jejíž narozeniny se slavily. Takový je paradox, který byl do těchto oslav vetkán.

Nakonec však chování prezidenta, který si zjevně usmyslel být po vzoru svých komunistických předchůdců hlavou státu jen pro někoho, nemusí být tím nejdominantnějším momentem oslav, pokud budeme chtít.

Nastat můžou

Symbolem sta let republiky jistě zůstane i opravená budova Národního muzea, kterou stojí za to vidět. Celkově ale  oslavy neovládl festival neotřelé kreativity, spíš tradiční akce včetně vojenské přehlídky. Po uzávěrce Respektu došlo i na mítink té části veřejnosti, jež se nechce smířit s volbou prezidenta Miloše Zemana, ostatně stejně jako se on odmítá smířit s tím, že ho někdo nevolil.

Vzpomínání na minulost a vyřizování si účtů…