Obálku knihy Miloše Cajthamla Na odstřel překrývá proužek papíru, který zepředu hrdě hlásá, že jde o vítězný román 23. ročníku Literární ceny Knižního klubu, a zezadu se ptá: „Kdo je na odstřel?“ Text, který je uvnitř, svádí bohužel k laciné odpovědi.
Že dílo není žádným románem, ale jednoduchou novelou, nechme stranou. Nejčtivější je shrnutí děje na záložce. Sama próza nám pak totéž nabídne ještě jednou, jen rozvlekle a rozředěně. Dozvíme se sice, kdo byl „odstřelen“, ale je nám to – myslím – dost jedno, protože ději jakákoli vnitřní logika chybí. A hlavně chybí nosný nápad. Vyprávění ilustruje vyvařenou tezi, že synové se do jisté doby identifikují se svými otci, pak se to v pubertě zlomí, otcové zklamou a synové nejsou připraveni být sami sebou. Cajthaml nechal vyprávět dva puberťáky, kamarády z lepších vrstev – a hoši logicky nejsou myšlenkoví giganti, ba ani obratní stylisté. Proto čteme nudné výčty, kdo kde s kým byl a co řekl, a aby to bylo „umělecké“, ve vyprávění se oba chlapci po kapitolách střídají, takže tentýž výčet jevového máme obvykle dvakrát. Jistě, třeba Kundera uměl střídání vypravěčů náramně využít, ale Cajthaml není Kundera, natož pak J. D. Salinger, jehož román Kdo chytá v žitě stál zjevně u kolébky, v níž se Cajthamlův nápad zrodil.
Oba vyprávěči tak zdůrazňují hodnotu kamarádství, jako kdyby byli členy Rychlých šípů, zkříženými ovšem s postavami, které hrával Sagvan Tofi. I jejich slovník je jako ze starožitnictví – jeden…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu