Jak jsem se stala Češkou

Ráno se nasnídám u rozhovoru s jakýmsi arabistou, jehož přísnou definici „integrovaného“ cizince nesplní ani sám praotec Čech. Legendární syrští sirotci nemají jedinou šanci. Natož já, pomyslím si. Na konci své úvahy se pozastaví nad tím, že místní vietnamská menšina má jiný hodnotový žebříček než česká většina, a tudíž podle něj není integrována. Sousloví „integrovaný cizinec“ mi začíná znít jako oxymóron. Stejně jako to, že se zhruba za hodinu ze mě, ekonomické migrantky z Kazachstánu, postrachu celé země, stane její pravoplatná občanka.

V čekárně na úřadě se nás, za pět minut občanů, sejde pět. Je tu starší paní v barevném šátku s nápisem Roma a mladý kluk s výrazem začínajícího finančního poradce. Stranou sedí pár v předdůchodovém věku začtený do Blesku, krajem oka nás však sledují. Paní v barevném šátku je vyplašená blížícím se slavnostním okamžikem a strohostí úřednických chodeb. Připomíná mi vlastní matku, když jí řeknu, že by si měla nechat aktualizovat operační systém na telefonu. Ve skutečnosti pochází z Doněcku. Její rodiče v jeho předměstí bydlí dodnes. Aby se za nimi mohla podívat, musí vystát několikahodinovou frontu na pohraniční kontrole mezi ukrajinským a separatistickým územím. V zimě to prý bývá náročné.

Z dalších náročných okamžiků svého života zmíní test z češtiny, kulturních a historických reálií, který má podle ministerstva vnitra ověřit znalosti „nezbytné pro každodenní život dospělého občana“. Součástí zkoušky jsou například otázky typu „Který pivovar vyrábí pivo značky Pilsner Urquell?“ nebo další, ještě sugestivnější „Který úřad poskytuje podporu v nezaměstnanosti?“. Takové poznatky, pokud okamžitě nezpůsobí nenávratnou integraci, bezesporu napomohou kvalitnímu trávení času na českém území.

Žádnou takovou zkoušku jsem nemusela podstoupit. Prošla jsem snad všemi stupni českého vysokoškolského vzdělání, což mi mělo zajistit jakous takous jazykovou a kulturní vybavenost. Škoda, policejní hlídku číhající na opisující uchazeče, kterou mi Ukrajinka úzkostlivě maluje, jsem nezažila. V duchu si představuji karikaturu, kdy se řadami školních lavic plných starých i mladých uchazečů o občanství procházejí po zuby vyzbrojené jednotky. Občas vám mezi nohy proklouzne i policejní ovčák vycvičený na hledání taháků.

Přestože z přípravy na test by uchazeči měli vědět, jakého nejnižšího věku má dosáhnout člověk usilující o místo senátora v České republice, osoba kolemjdoucího starosty městské části, kde všichni bydlíme, je pro ně velkou záhadou. Když se paní z Doněcku dozví o blížících se volbách, chytne ji patriotický zápal. Po několika minutách mého krátkého shrnutí úspěchů místního starosty získávám jeho dva odevzdané voliče.

Postupně nás vyvolávají ke složení státoobčanského slibu. Když je řada na mně, vstoupím do malé místnosti, která svým interiérem připomíná spíš pánský klub, kde se scházejí džentlmeni, aby si v kožených křeslech dali whisky a probrali stávající politickou krizi. „Slibuji na svou čest věrnost České republice…“ Cítím se teď po tomto okamžiku víc jako Češka?

Na chodbě se na mě vrhne mladý finanční poradce s otázkami. Za dveřmi si představuje velkou slavnostní síň a slib na způsob amerických filmů, kde se zvedají dlaně a přísahá se na Bibli. Nechci ho zklamat, tak mu povím, že to uhodl, až na tu vztyčenou dlaň. Přistoupí k nám starší pár. Na jejich tvářích je vidět úleva. Jak dlouho jste čekala, zeptá se mě pán. Rok, odpovím. „Já třiadvacet let,“ polkne naprázdno. Rozhovor dál nepokračuje, jdu si pro volební lístky. Už jsem Češka – teď se začíná rozhodovat jaká.

Kristina Veinbender,

redaktorka