Jak šťastně stárnout
Respekt 41/2018
Vždy mě potěší, když se otevírají témata, která jsme si zvykli považovat – především asi ze strachu – za okrajová pro naše životy. Přesto mi místy přišlo, že téma „Jak šťastně stárnout“ jako by mlčky předpokládalo, že správný způsob stárnutí je pouze ten individualisticky šťastný.
Měl jsem tu čest poslední dva roky bydlet v bytě se svým stárnoucím dědečkem, muzikologem Jiřím Pilkou. V jeho posledních měsících, než toto léto v klidu doma zemřel, jsme se o něj jakožto rodina, ale především naše maminka – jeho dcera – kolektivně starali. Byť mu totiž mysl sloužila výborně (ještě před nedávnem jste na těchto stránkách mezi dopisy otiskli ten jeho), běžnou péči o sebe již nezvládal. Dědeček však i přes všechny strasti stárnul pokorně, trpělivě a všem nám dal jednu velkou lekci o tom, že stárnutí není jednoduché, ale že pokud jste člověk, který vidí svou konečnost – a také svá různá omezení na konci svého života – ne jen jako strašáka a utrpení, a necháte občas jiné za sebe udělat to, co už nezvládáte, můžete nakonec okruhu svých blízkých dát dar největší. Totiž to, že jim ukážete, že život, i ve svých strastech a nesnázích – které nás ostatně neprovázejí jen na jeho konci – má ve stáří smysl nejen ve vztahu k tomu, co a jak prožíváte vy, ale i v tom, že přesahuje vaše vlastní štěstí a je důležitý i radostný pro ty kolem vás.
Ovšem nemá smysl se o tomto více rozepisovat, poněvadž náš děda byl i schopný spisovatel a o svých zkušenostech ze stáří napsal knihu, která se jmenuje Chvíle po západu slunce. Tímto bych ji chtěl doporučit všem, kdo mají pocit, že návodům, jak stárnout šťastně, občas něco chybí. Není to kniha jen veselá, ale domnívám se, že i proto je snad ještě důležitější.
František Špinka
Nádherný nabíjející článek. Určitě doporučuji přečíst, ať už jste jakkoli staří. Nebo mladí. Vzpomínal jsem nad ním na moji snad nejoblíbenější starostovskou činnost – gratulace k osmdesátinám a vyšším jubileím. V absolutní většině jsem potkával šťastné, pozitivní, optimistické, vtipné lidi s nadhledem. A co všechno jsem se dozvěděl. Život každého člověka by vydal na román.
Jan Farský
Mezi Bondem a Gottwaldem
Respekt 41/2018
Tvrzení, že česká kinematografie zobrazuje komunistickou minulost výhradně jako nekonfliktní a možná směšnou idylu, že je příliš tolerantní a málo kritická, je v žurnalistickém diskurzu přítomné už od devadesátých let. Text Jindřišky Bláhové je další sloka téže písničky. Možná by tedy stálo za to doplnit, že i kdybychom vynechali hranou televizní tvorbu (Osmy,Hořící keř,Svět pod hlavou a další), tak mezi filmy existují například Pouta (Radim Špaček, Ondřej Štindl), Konfident (Juraj Nvota) nebo Rudý kapitán (Michal Kollár), o nichž tohle paušální tvrzení neplatí a rozhodně normalizaci nelíčí nekonfliktně. Skoro by mě zajímalo, jestli je tahle vynechávka vědomá, nebo je to jen opomenutí.
Tomáš Feřtek
Oprava
V článku Jak se kalila voda v minulém čísle Respektu jsme uvedli, že kurátorem výstavy Lukáše Kalivody s názvem Malba vodou v pražské MeetFactory je Kamil Nábělek, nicméně kurátorkou jak galerie obecně, tak této výstavy je Eva Riebová. Za chybu se omlouváme.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].