Probouzíme se v rumunském Vama Veche, kam nás přivábily zvěsti o hipísácké duši místa. Není tu nouze o okorálkované bytosti v batikovaných hábitech. Ani o pyšné hotely. Cedule před jedním bosonohou klientelu upozorňuje: „Než vejdete do pokoje, očistěte si chodidla.“
Potkáváme Elenu s plavými vlasy zabalenými v šátku. Stěžuje si, jak Vama Veche podražilo, jak ho zaplavují lidé lačnící po plážových party. „Jsou to idioti, ale říct jim to nemůžu, jsou to mí klienti,“ shrnuje dívka živící se prodejem šperků. Po poledni hipísácké městečko opouštíme, abychom dostopovali k Varně. Včera měl na pláži začít BulgariaTek, freetekno party, na níž za nadšení tisíců návštěvníků duní několik soundsystémů.
„Hej, jsem ve Varně, máte někdo info o nové lokaci?“ plní facebookovou diskusi nezodpovězené otázky. Přípravy na dunění rozehnali policisté. Voláme na infolinku a získáváme nové souřadnice. Party se přesunula k jezeru u vesnice Tsonevo.
Na Balkán se snáší podvečer a my dostopovali do ošuntělého města duchů 30 kilometrů od Tsoneva. Vraštíme obočí nad množstvím toulavých psů. Tak proto organizátoři BulgariaTeku vyzývají účastníky, aby si, pokud lze, jednoho pouličního raťafáčka odvezli domů.
Tu z auta v protisměru vylézají tři dívky. Jedna má krátké modré vlasy a obří lenonky, druhá rybářskou čepici a nezvykle velký kroužek v nose, třetí melírované mikádo a temné obočí. Všechny s bágly. Jasné stopařky – technařky. „Hey guys, cajti to rozehnali! Party se stěhuje o 20 kiláků dál, k vesnici Partizani,“ informuje energicky modrovlasá. Přejeme si štěstí ve stopu a loučíme se.
Káča nalézá informace o již třetí lokaci – s oznámením, že dva soundsystémy to zabalily a jedou na UkraineTek.
Po osmé přistáváme v Partizani. Po starém známém dunění ani ozvěna. Káča píše do diskuse prosbu o aktuální informace. „Oni si myslej, že jsem fízl!“ ukazuje komentář pod svým příspěvkem: „Hezký pokus!“ Snahu o propojení s telefonickou infolinkou utíná nedostupnost zvěstující pípání. „Alespoň se cejtím jak za starejch časů!“ povzdechne si.
S krosnami vyrážíme do hor, ve směru údajné lokace vzdálené asi šest kilometrů. Po pár metrech nám kříží cestu dodávka, z níž čouhají dredaté hlavy: „Fízlové nás nepustili s autem, jdeme pěšky, přidejte se!“ Později se dozvídáme, že auta pouštět začali – v přepočtu za asi 400 korun. Co půl kilometru, to odpočívající partička. Mnozí sem putovali rovnou z RomaniaTeku. „Čím vám můžeme dobít energii? Červeným vínem? Cigaretou?“ ozývá se ze tmy. Nikdo netuší, zda se nahoře dočká hudební odměny. V dáli vyjí vlci.
„Zavedu nový sport. Technoturistiku!“ soptí Káča. To už míříme ke stádu karavanů a dodávek v kamenném lomu. Tvrdou planinu ozařuje měkké světlo kulatícího se měsíce. Vytrval jediný soundsystém a pár desítek lidí.
O půlnoci vypuká svátek reprobeden. Na druhé straně lomu se zvuky zpomaleně lámou o kamennou stěnu. Zní to, jako by měl les dvě party najednou. Temné siluety hor dávají tušit, že budoucí ranní výhled za celodenní válčení stál.
Rána jsou na technu nejnádhernější. Tváře oblohy rudnou. Hory se krčí pod závěsy mlhy. Před pódiem dupou největší vytrvalci. Korálky ověšená indiánka se uhranutá primitivním rytmem lísá k bednám. Zarostlý muž ve tkané tunice se zavřenýma očima a vyšpulenými rty kopíruje pochodem tvar čtverce. Některým cukají koutky v nepotlačitelné úsměvové křeči. Vypadá to, jako by s bednami hovořili, jako by hrály jen pro ně.
Všichni páchnou potem a jsou zaprášení, šílení, krásní a šťastní. Je to tu přesně takové, jaké to chce být ve Vama Veche. Ale doopravdy, pro všechny a zadarmo.
Autorka je reportérka Deníku Referendum
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
