Varování nejen pro Evropu

Na silvestra roku 1999 jsme pořádali večírek. Jedno tisíciletí končilo a nové začínalo, lidé dychtili po oslavách a pokud možno na nějakém exotickém místě. Náš mejdan takový nárok splňoval, pořádali jsme ho v Chobielinu, zámečku na severozápadě Polska, který koupil můj manžel se svými rodiči o deset let dříve, když to ještě byla zarostlá ruina. Objekt jsme postupně, velmi pomalu rekonstruovali. V roce 1999 ještě nebyl úplně dokončený, měl ale novou střechu. Také se mohl pochlubit velkým, čerstvě vymalovaným a úplně prázdným salonem, pro večírek jako dělaným.

Dorazili různí hosté: přátelé novináři z Londýna a Berlína, několik diplomatů působících ve Varšavě, dva kamarádi přiletěli z New Yorku. Většinu ale tvořili Poláci, naši přátelé a kolegové manžela, který tehdy zastával v polské vládě post ministra zahraničí. Přijela i skupina mladých a nijak slavných polských novinářů, spolu s několika státními úředníky a ministry.

Většinu z nás byste zhruba zařadili do skupiny, kterou Poláci obvykle nazývají pravicí – byli jsme konzervativní a antikomunisticky naladění. Ale stejně tak dobře byste mohli většinu našich hostů nazvat prostě liberály – protržními liberály nebo klasickými liberály – nebo jednoduše thatcheristy. I ti z nich, kteří nebyli nijak vyhranění v ekonomických otázkách, rozhodně věřili v demokracii, právní stát a v Polsko jako členskou zemi NATO a budoucího člena Evropské unie – tedy integrovanou součást moderní Evropy. Právě tohle symbolizovala „pravice“ v devadesátých letech.

Jak už to s večírky bývá, i tahle oslava byla trochu chaotická. Na polském venkově v devadesátých letech neexistovalo nic jako profesionální catering, takže jsem s tchyní navařila hrnce hovězího guláše a nachystala pečenou řepu. V okolí ani nebyly žádné hotely a zhruba stovka návštěvníků tak bydlela po místních farmách nebo u přátel v nedalekém městě. Měla jsem seznam, kdo kde bydlí, nakonec ale stejně jeden pár skončil u nás v suterénu na pohovce. Hudba byla onoho večera před érou Spotify jedinou skutečnou kulturní bariérou: moji američtí kamarádi si ze školy pamatovali jiné písničky než Poláci, takže bylo dost těžké dosáhnout toho, aby tančili všichni společně. V jednu chvíli jsem vystoupala do patra, zjistila jsem, že právě rezignoval Boris Jelcin, napsala jsem o tom krátký komentář pro britský deník, vrátila jsem se zpátky a dala si další skleničku. Zhruba ve tři ráno jedna z našich divočejších polských kamarádek vytáhla z kabelky malou pistoli a jen tak z čirého nadšení vypálila několikrát do vzduchu.

Zkrátka, bylo to veselé. Mejdan trval celou noc, druhý den odpoledne na něj navazoval „brunch“ a vše prostupoval optimismus, který mám s tou dobou spojený. Opravili jsme si dům. Naši kamarádi renovovali celou zemi. Obzvlášť jasně si pamatuji na procházku sněhem s dvojjazyčnou skupinou, v níž všichni drmolili najednou, angličtina a polština se proplétaly a rozléhaly se březovým lesem. Tehdy, když se Polsko už už stávalo součástí Západu, to vypadalo, jako bychom byli všichni v jednom týmu. Shodovali jsme se na demokracii, na cestě k prosperitě, na tom, co se vlastně děje.

Ta chvíle je pryč. Dnes, o téměř dvacet let později, bych raději přešla na druhou stranu ulice, jenom abych se nemusela potkat s některými z našich tehdejších hostů. Ti by zase nejen už nikdy nevstoupili do mého domu, ale cítili by se trapně, kdyby měli přiznat, že v něm někdy byli. Zhruba tak polovina lidí z tehdejšího mejdanu by vlastně nebyla ochotná s druhou polovinou vůbec mluvit. Rozkol má politické, nikoli osobní důvody. Polsko je dnes jednou z nejvíce rozdělených společností v Evropě a my se nacházíme na opačných stranách hlubokého předělu, který protíná nejen to, co bývalo polskou pravicí, ale také pravicí maďarskou, italskou a s jistými odlišnostmi také pravicí britskou a americkou.

Někteří z tehdejších silvestrovských hostů stejně jako já s manželem stojí nadále na straně proevropského, protržního a na právní stát orientovaného pravého středu a zůstávají v politických stranách sdružených více méně okolo evropských křesťanských demokratů spolu s liberálními stranami v Německu, Nizozemsku a s Republikánskou stranou Johna McCaina. Jiní se dnes považují za levý střed. Ještě další se ale ocitli úplně jinde a podporují národoveckou stranu Právo a spravedlnost, jež se sama dramaticky odchýlila z pozic, které zastávala, když v letech 2005–2007 krátce vedla vládu a v letech 2005–2010 držela prezidentský úřad.

Strana Právo a spravedlnost se od té doby sžila s novými myšlenkami, nejen xenofobními a hluboce podezíravými ke zbytku Evropy, ale také otevřeně autoritářskými. Poté co strana získala v roce 2015 těsnou parlamentní většinu, její lídři porušili ústavu, když jmenovali nové soudce. Později strana použila stejný neústavní postup a pokusila se změnit složení polského Nejvyššího soudu. Uchvátila státní televizní stanici Telewizja Polska, vyhodila oblíbené moderátory a spustila z obrazovek za peníze daňových poplatníků nestoudnou propagandu prošpikovanou snadno vyvratitelnými lžemi. Vláda dosáhla jisté mezinárodní proslulosti, když s pomocí zákona omezila veřejnou debatu o holokaustu. I když byl zmíněný zákon nakonec pod americkým tlakem změněn, těšil se široké podpoře stranických ideologů – novinářů, spisovatelů a myslitelů, včetně některých mých silvestrovských hostů, již věří, že nepřátelé Polska se snaží na zemi svalit vinu za Osvětim.

Podobné názory jsou důvodem, proč je pro mě dnes obtížné s některými z mých tehdejších hostů o čemkoli komunikovat. Od hysterického telefonátu v dubnu 2010, několik dní po pádu prezidentského letounu nedaleko Smolenska, jsem například nebyla schopna si ani jedinkrát promluvit s jednou ze svých kdysi nejbližších kamarádek a zároveň kmotrou mých dětí. Žena, říkejme jí třeba Marta, se v následujících letech sblížila s Jarosławem Kaczyńským, lídrem strany Právo a spravedlnost a dvojčetem zesnulého prezidenta. Pravidelně pro něj ve svém bytě pořádá obědy a diskutuje s ním o tom, koho by měl jmenovat členem vlády. Nedávno jsem se s ní snažila setkat ve Varšavě, ale odmítla. „O čem bychom si povídaly?“ napsala mi v textové zprávě.

Jiná z mých hostů – ta, která pálila z pistole do vzduchu – nakonec opustila svého britského manžela. Dnes podle všeho tráví své dny jako internetový troll a fanaticky propaguje všemožné konspirační teorie, z nichž mnohé jsou svou podstatou antisemitské. Tweetuje o odpovědnosti Židů za holokaust. Jednou vyvěsila fotografii anglické středověké malby zachycující chlapce, údajně ukřižovaného Židy, spolu s komentářem: „A pak se diví, že je vyhnali.“ Sleduje a propaguje klíčové postavy americké „alternativní pravice“ (alt-right) a mluví jejich jazykem.

Shodou okolností vím, že obě ženy se kvůli svým názorům odcizily i vlastním dětem. To je ale také typické, názorový předěl protíná rodiny, stejně jako štěpí skupiny přátel. Nedaleko Chobielinu máme známé, jejichž rodiče poslouchají provládní, katolicko-konspirační stanici Radio Maryja. Opakují její mantry, z rozhlasových nepřátel se stávají i jejich nepřátelé. „Ztratil jsem matku,“ popsal mi situaci soused. „Žije už v jiném světě.“

Abych byla úplně otevřená, je namístě přiznat, že část konspiračních teorií míří i proti mně. Manžel byl rok a půl polským ministrem obrany v koaliční vládě vedené stranou Právo a spravedlnost během jejího prvního krátkého setkání s mocí. Později se s touto stranou rozešel a byl sedm let ministrem zahraničí v jiné koaliční vládě, vedené tentokrát středopravicovou Občanskou platformou.

Jako novinářka a manželka amerického původu jsem v Polsku vždy přitahovala určitou mediální pozornost. Když ale v roce 2015 strana Právo a spravedlnost zvítězila, ocitla jsem se na obálce dvou provládních časopisů, wSieci a Do Rzeczy, v nichž pracují naši bývalí přátelé, v roli skrytého židovského koordinátora mezinárodního tisku a tajného šiřitele negativních informací o Polsku. Podobné zprávy se objevily i ve večerním zpravodajství stanice Telewizja Polska.

Časem o mně psát přestali. Negativní zpravodajství o Polsku se v mezinárodních médiích rozmohlo až příliš na to, aby z něj bylo možné vinit jediného člověka, dokonce i když je to Židovka. Na sociálních sítích se ale téma přirozeně čas od času opět vynoří.

Rumunský spisovatel Mihail Sebastian zachytil ve svém slavném deníku z let 1935–1944 ještě extrémnější proměnu své země. Podobně jako já, i Sebastian byl Žid. Také v jeho případě patřila většina jeho přátel k politické pravici. V deníku popisuje, jak jeden po druhém propadali fašistické ideologii, jako by byli součástí roje můr přitahovaných neodolatelným plamenem. Vzpomíná na aroganci a sebejistotu, již získali, když přestali vnímat sami sebe jako Evropany, obdivovatele Prousta a návštěvníky Paříže, a místo toho se začali považovat za plnokrevné Rumuny. Bedlivě poslouchal, jak propadají konspiračním teoriím a občasným krutostem. Lidé, se kterými se znal léta, mu najednou spílali do očí, a pak se tvářili, jako by se nic nestalo. „Je vůbec možné přátelství s lidmi, kteří společně zastávají celé soustavy podivných názorů a pocitů – tak cizích, že stačí, abych vstoupil do dveří, a oni v rozpacích a zahanbení zmlknou?“ ptal se v roce 1937.

Nejsme v roce 1937. Podobná proměna se nicméně odehrává i v mé vlastní době, v Evropě, kterou obývám já, a v Polsku, jehož občanství jsem přijala. A dochází k ní bez výmluvy na ekonomickou krizi srovnatelnou s tou, jakou Evropa zažila ve třicátých letech minulého století. Polská ekonomika je v posledních pětadvaceti letech systematicky nejúspěšnější v Evropě. Země neprošla recesí dokonce ani po globálním finančním kolapsu v roce 2008. Imigrační krizi, jež zasáhla jiné evropské země, Polsko vůbec nepocítilo. Nenajdete tady tábory přistěhovalců, neexistuje zde islamistický terorismus, vlastně žádný terorismus.

Ještě důležitější je, že lidé, o kterých tu píši, tedy národovečtí ideologové, vlastně ani nejsou tak úspěšní, jak by být chtěli (o tom více za chvíli), nejsou chudí ani z venkova, nejsou v žádném smyslu oběťmi politické transformace ani nepřišli o své společenské postavení. Naopak, jsou vzdělaní, hovoří cizími jazyky a cestují do zahraničí – podobně jako Sebastianovi přátelé ve třicátých letech.

Co tedy popisovanou změnu způsobilo? Byli mezi našimi přáteli vždy skrytí autoritáři? Nebo se lidé, se kterými jsme si v prvních minutách nového tisíciletí připíjeli, v následujících dvou dekádách nějak proměnili? Moje odpověď je komplikovaná, protože se domnívám, že vysvětlení platí univerzálně. Za jistých okolností se od demokracie může odvrátit každá společnost. Vlastně, pokud je historie vůbec nějakým vodítkem, se k demokracii nakonec obrátí zády všechny společnosti.

Národní otázka

Než budu pokračovat, je nutná malá vsuvka a připomínka: vše, co popisuji, se už někdy stalo. K zásadním politickým posunům, událostem, jež nakonec rozdělí rodiny a přátele, protnou společenské třídy a dramaticky promění ustálená spojenectví, nedochází v Evropě každý den, zároveň ale nejsou ničím novým. V poslední době se například nevěnovala dostatečná pozornost francouzskému sporu z konce 19. století, jenž byl předchůdcem debat 20. století a jehož ohlasy jsou jasně slyšitelné i dnes.

Mám na mysli Dreyfusovu aféru, která vypukla v roce 1894, když byl ve francouzské armádě odhalen zrádce: někdo předával tajné informace Německu, jež o čtvrt století dříve porazilo Francii a okupovalo Alsasko a Lotrinsko. Francouzská vojenská kontrarozvědka tehdy tvrdila, že našla viníka. Kapitán Alfred Dreyfus pocházel z Alsaska, mluvil s německým přízvukem a byl to Žid – a nebyl tudíž podle některých ani skutečným Francouzem. Jak se později ukázalo, byl nevinný, nicméně francouzští armádní vyšetřovatelé vytvořili falešné důkazy a nabídli vylhaná svědectví, na jejich základě byl Dreyfus odsouzen vojenským tribunálem a poslán do izolace na Ďábelský ostrov u pobřeží Francouzské Guyany.

Výsledná kontroverze francouzskou společnost rozštěpila podle dnes povědomých linií. Ti, kdo trvali na Dreyfusově vině, představovali tehdejší „alternativní pravici“ – chcete-li, dobovou stranu Právo a spravedlnost nebo její francouzskou obdobu Národní frontu. Razili konspirační teorie. Do zad jim dýchaly křičící titulky francouzského bulvárního pravicového tisku, jakési verze dnešních ultrapravicových trollů. Jejich lídři lhali, aby zachovali čest armády. Stoupenci nepřestávali věřit v Dreyfusovo provinění – a vlastní absolutní oddanost vlasti –, ani když byl podvod nakonec odhalen.

Dreyfus agentem nebyl. Aby dokázali nedokazatelné, museli jeho nepřátelé bagatelizovat důkazy, zákony, dokonce samotné racionální myšlení. Podezřelá byla samotná věda, jednak protože byla moderní a univerzální, jednak protože se dostala do rozporu s emocionálním kultem krve a místa. „V každé vědecké práci je něco vratkého a nahodilého,“ napsal jeden z Dreyfusových trýznitelů.

Dreyfusovi obhájci naopak tvrdili, že některé zásady jsou nadřazeny národní cti a že záleží pouze na tom, zda je Dreyfus vinen, či nikoli. Povinností francouzského státu je v první řadě přistupovat ke svým občanům spravedlivě, bez ohledu na jejich náboženství. I oni byli vlastenci, ale jiného typu. Nevnímali národ jako etnický klan, ale jako ztělesnění jistého souboru myšlenek: spravedlnosti, poctivosti, neutrality soudní moci. Byla to spíše intelektuální vize, abstraktnější a hůře pochopitelná, nepostrádala však vlastní přitažlivost.

Rozdílné vize národa Francii rozštěpily. Vzplanuly vášně. V pařížských salonech se strhly hádky. Členové rodin spolu přestali komunikovat, někdy na více než jednu generaci. Rozkol byl v politice přítomen i ve 20. století, v rozdílných ideologiích zastávaných vichistickou Francií a hnutím odporu. Trvá dodnes v boji mezi „Francií pro Francouze“ Marine Le Pen a širší vizí Francie reprezentované Emmanuelem Macronem, jenž je stoupencem abstraktních hodnot, spravedlnosti, poctivosti, neutrality soudní moci, stejně jako globalizace a integrace.

Dreyfusova aféra je podle mě nejzajímavější tím, že ji vyvolal jeden významný spor. Jediný soudní proces rozpoutal v celé zemi vzteklou hádku a zasel neřešitelné rozpory mezi lidi, kteří do té chvíle ani nevěděli, že spolu nesouhlasí. Ukazuje ale, že zásadně odlišné chápání toho, co znamená „Francie“, již existovalo a jenom čekalo na své odhalení. Na silvestra před dvěma desetiletími již také muselo být nějak přítomno rozdílné chápání „Polska“, jenom čekalo, až se projeví, ať už náhodou či s přispěním osobních ambicí.

Možná to ani není překvapující. V jádru všech těchto debat, bez ohledu na to, zda se odehrávaly v devadesátých letech 19. století ve Francii nebo v devadesátých letech 20. století v Polsku, stál sled závažných otázek: Kdo definuje národ? A kdo tedy národu vládne? Dlouho jsme si mysleli, že takové otázky jsou dávno zodpovězeny. Proč by ale měly být?

Lenin zakladatel

Monarchie, tyranie, oligarchie, demokracie – to všechno znal již Aristoteles před více než dvěma tisíci lety. Neliberální stát jedné strany, jak ho dnes vidíme po celém světě – stačí si vzpomenout na Čínu, Venezuelu či Zimbabwe – však poprvé zavedl Lenin v Rusku v roce 1917. V budoucích učebnicích politologie bude zakladatel Sovětského svazu zcela jistě zmiňován nikoli pro svou víru v marxismus, ale jako vynálezce trvalé formy politické organizace. Jedná se o stejný model, k jakému se uchylují i mnozí aspirující autokraté dneška.

Na rozdíl od marxismu leninský stát jedné strany nepředstavuje žádnou filozofii. Jedná se o mechanismus držení moci. Funguje, protože jasně definuje, kdo se má stát elitou – politickou, kulturní či finanční. V monarchiích, jakou byly předrevoluční Francie nebo Rusko, bylo právo vládnout vyhrazeno aristokracii, jež se definovala prostřednictvím neměnných pravidel etikety a pokrevnosti. V moderních západních demokraciích je, alespoň teoreticky, právo vládnout udělováno na základě různých forem soutěže: politických kampaní a hlasování, meritokratických testů, které určují přístup k vyššímu vzdělání a státní službě, volných trhů. Tradiční sociální hierarchie jsou obvykle také součástí této směsi, v moderní Británii, Americe, Německu, Francii a donedávna v Polsku však předpokládáme, že konkurence je nejspravedlivější a také nejefektivnější způsob, jak rozdělovat moc. Nejlépe řízené podniky by měly vydělávat nejvíce peněz. Nejpřitažlivější a nejkompetentnější politici by měli vládnout. Soutěž mezi nimi by se měla odehrávat na jasně vymezeném hřišti, jež garantuje férový výsledek.

Leninský stát jedné strany byl ukotven na odlišných hodnotách. Svrhl aristokratické zřízení, nenahradil jej ale meritokratickým modelem. Bolševický stát nebyl pouze nedemokratický, postrádal také konkurenci a zásluhovost. Místa na univerzitách, zaměstnání ve státní správě a vládní či podnikatelské pozice nepřipadly těm nejčinorodějším a nejschopnějším. Místo toho je obsazovali ti nejvíce loajální. Lidé si budovali kariéry, protože se byli ochotni přizpůsobit pravidlům členství ve straně. I když se taková pravidla v různých dobách lišila, v jistém smyslu byla konzistentní. Většinou vylučovala členy bývalé vládnoucí elity a jejich potomky, stejně jako podezřelé etnické skupiny. Přednost dávala dětem dělnické třídy. Nade vše ale preferovala ty, kdo nahlas vyznávali víru, navštěvovali stranická shromáždění, účastnili se veřejných projevů nadšení. Na rozdíl od běžné oligarchie stát jedné strany umožňuje vzestup na společenském žebříčku: mohou po něm postupovat zapálení věřící. Jak napsala již ve čtyřicátých letech Hannah Arendt, nejhorší typ státu jedné strany „bez výjimky nahrazuje prvotřídní talentované lidi, bez ohledu na jejich sympatie, nejrůznějšími excentriky a pomatenci, jejichž nedostatek inteligence a tvůrčích schopností je právě nejlepší zárukou oddanosti“.

Leninův systém jedné strany také odrážel jeho pohrdání neutrálním státem apolitických státních úředníků a objektivních médií. Lenin psal, že svoboda tisku je „podvod“. Vysmíval se svobodě shromažďování jakožto „prázdné frázi“. Pokud jde o samotnou parlamentní demokracii, ta pro něj nebyla ničím jiným než „nástrojem útlaku pracujících“. V představách bolševiků mohl být tisk svobodný a veřejné instituce mohly být spravedlivé, pouze pokud byly ovládány třídou pracujících – skrze stranu.

Tato parodie soutěživých institucí „buržoazní demokracie“ a kapitalismu má již dlouho také svou pravicovou variantu. Jako příklad se obvykle udává hitlerovské Německo, existují ale mnohé další. Jihoafrický apartheid byl de facto státem jedné strany, jež korumpovala tamní média a soudní moc s cílem odstranit z politického života černochy a podporovat zájmy Afrikánců, tedy jihoafrických potomků převážně holandských usedlíků, kterým se v kapitalistické ekonomice zavedené britským impériem příliš nedařilo.

V Evropě jsou dnes u moci dvě podobné neliberální strany: Právo a spravedlnost v Polsku a strana Fidesz Viktora Orbána v Maďarsku. Další, v Rakousku a Itálii, jsou součástí vládních koalic nebo se těší široké podpoře. Tyto strany tolerují existenci politických protivníků. Zároveň ale používají jakýchkoli dostupných legálních i nelegálních prostředků k tomu, aby své soupeře oslabili a aby omezili soutěž v politické i ekonomické oblasti. Nemají rády zahraniční investice a kritizují privatizaci, pokud není ušita na míru jejich stoupencům. Podkopávají zásluhovost. Podobně jako Donald Trump se vysmívají představám o neutralitě a profesionalitě, ať už v médiích nebo státní správě. Brání podnikatelům inzerovat v „opozičních“ – a myslí tím nesprávných – médiích.

Za pozornost stojí, že jedním z prvních vládních kroků Práva a spravedlnosti byla změna služebního zákona, k níž došlo v roce 2016 a jež usnadňovala propouštění profesionálů a najímání stranických kádrů ve státní správě. Polská diplomatická služba zároveň nyní žádá, aby se upustilo od požadavku, že diplomaté musejí ovládat dva cizí jazyky, což se ukazuje být pro partajní kandidáty příliš vysokou laťkou. Vláda propustila ředitele polských státních firem. Dříve měli lidé v těchto pozicích alespoň nějaké předchozí vládní nebo podnikatelské zkušenosti. Dnes jsou na jejich místech členové strany Práva a spravedlnosti, jejich přátelé a příbuzní. Typickým příkladem je Janina Goss, dlouholetá známá Kaczyńského, od níž si bývalý předseda vlády kdysi půjčil významnou sumu peněz, zjevně na pokrytí nákladů léčby své matky. Janina Goss, která donedávna nadšeně vyráběla džemy a nakládala zeleninu, je nyní členkou rady ředitelů firmy Polska Grupa Energetyczna, největší energetické společnosti v Polsku zaměstnávající 40 000 lidí.

Takové poměry je možné nazývat mnoha jmény, třeba nepotismem nebo uchvácením státu. Můžete je popsat i pozitivně: představují konec nenáviděné meritokracie a konkurenčního prostředí, tedy principů, jež nikdy nebyly výhodné pro ty méně úspěšné. Nespravedlivý a nekonkurenční systém nezní dobře, pokud chcete žít ve společnosti řízené schopnými lidmi. Pokud ale právě tohle není vaším hlavním zájmem, co je na takovém systému vlastně špatného?

Pokud stejně jako moji bývalí přátelé věříte tomu, že se Polsku bude dařit lépe, budou-li ho spravovat lidé, kteří si vládnutí zaslouží, jelikož hlasitě proklamují jistý druh vlastenectví, protože jsou oddáni stranickému lídrovi nebo protože jsou, slovy samotného Kaczyńského, „lepšími Poláky“, potom je stát jedné strany vlastně spravedlivějším státem než demokracie založená na konkurenci. Proč by měly mít různé strany právo soutěžit podle stejných pravidel, když jenom jedna z nich má morální právo zformovat vládu? Proč by měly mít firmy právo soutěžit na volném trhu, když jenom některé z nich jsou loajální ke straně, a tudíž si zaslouží bohatství?

V Polsku a Maďarsku, podobně jako mnoha jiných bývalých komunistických zemích, je tento postoj posilován široce rozšířeným pocitem, že pravidla soutěže nejsou spravedlivá, protože reformy prováděné v devadesátých letech minulého století nebyly spravedlivé. Konkrétně, že umožnily příliš mnoha bývalým komunistům proměnit jejich bývalou politickou moc v moc ekonomickou.

Tento argument, jenž se zdál být důležitým před čtvrtstoletím, dnes ale působí povrchně.  Polsko vedli nejméně od roku 2005 výhradně prezidenti a premiéři, jejichž politické životopisy začínaly působením v antikomunistickém hnutí Solidarita. V Polsku také neexistuje žádný mocný exkomunistický podnikatelský monopol, rozhodně ne na celostátní úrovni, na níž si mnoho lidí vydělalo peníze bez zvláštních politických konexí. Pikantní na celé věci vlastně je, že nejprominentnějším bývalým komunistou je v dnešní polské politice Stanisław Piotrowicz, poslanec parlamentu za stranu Právo a spravedlnost a také, možná nijak překvapivě, velký nepřítel nezávislé justice.

Zmíněný argument o přetrvávajícím vlivu komunismu si nicméně uchovává mezi pravicovými politickými intelektuály mé generace svou přitažlivost. Některým pomáhá vysvětlit jejich vlastní selhání nebo prostě smůlu. Ne každý disident ze sedmdesátých let skončil po roce 1989 jako předseda vlády, úspěšný spisovatel nebo respektovaný veřejně působící intelektuál. V mnohých to dodnes vyvolává palčivou zášť. Pokud patříte k lidem, kteří věří, že si zaslouží moc, pak je vaše motivace útočit na elitu, doplňovat soudy svými lidmi a křivit média s cílem naplnit své ambice silná. Zlost, závist a především víra, že „systém“ není spravedlivý, patří mezi polskými pravicovými intelektuály k důležitým pocitům.

To neznamená, že by neliberální stát postrádal skutečnou přitažlivost. Zároveň ale může být některým svým stoupencům osobně prospěšný, dokonce do té míry, že oddělit od sebe osobní a politické motivy může být mimořádně obtížné. Poučil mě o tom příběh Jaceka Kurského, ředitele polské státní televize a hlavního ideologa polského neliberálního státu. Jeho cesta začala na stejném místě a ve stejnou chvíli jako příběh jeho bratra, Jarosława Kurského, který řídí největší a nejvlivnější polský liberální deník. Oba bratři představují dvě strany téže mince.

O dvou bratrech

K pochopení příběhu bratří Kurských je důležité vědět, odkud pocházejí. Jedná se o Gdaňsk, přístav na pobřeží Baltského moře, kde se ramena přístavních jeřábů tyčí jako krky gigantických čápů nad fasádami hanzovních ulic. Bratři Kurští tady dospívali v osmdesátých letech, kdy byl Gdaňsk centrem antikomunistické aktivity v Polsku a zároveň chátrajícím zapadákovem, v němž se ve stejných porcích rozdávaly pletichy i nuda.

Na tomto konkrétním místě a v tomto čase bratři Kurští vyčnívali z davu. Senátor Bogdan Borusewicz, jeden z nejdůležitějších podzemních odborářských aktivistů té doby, mi vyprávěl, že k jejich škole se běžně pojil přívlastek „rewoltowane“ – tedy bouřící se proti režimu. Jarosław zastupoval svoji třídu ve školním parlamentu a byl členem skupiny, která se vzdělávala v konzervativní historii a literatuře. Nepatrně mladšího Jaceka zajímal intelektuální boj s komunismem méně a sám sebe vnímal spíše jako radikála a aktivistu. Krátce po vyhlášení stanného práva se oba bratři účastnili demonstrací, skandovali hesla a mávali transparenty. Oba pracovali nejdříve pro zakázané školní noviny a později pro Solidarność, nelegální opoziční noviny gdaňské odborové organizace Solidarita.

V říjnu 1989 začal Jarosław pracovat jako tiskový mluvčí předáka Solidarity Lecha Wałęsy, který se ale po zvolení první polské nekomunistické vlády jistým způsobem ztratil – uprostřed chaosu vytvořeného revolučními ekonomickými reformami a rychlými politickými změnami se pro něj nenašla jasná role. Na konci roku 1990 pak Wałęsa kandidoval v prezidentských volbách a zvítězil, když se mu podařilo zaktivizovat tu část populace, jež byla již tehdy nespokojená s kompromisy spojenými s vyjednaným pádem komunismu v Polsku (například s rozhodnutím netrestat a neposílat bývalé komunisty do vězení). Tato zkušenost pomohla Jarosławovi pochopit, že nemá politiku rád, obzvlášť pak politiku nenávisti. „Viděl jsem, co to skutečně znamená dělat politiku (…) ošklivé intriky, hledání špíny, pomlouvačné kampaně.“ Tehdy se také poprvé setkal s Kaczyńským, který „právě v tom vynikal. V jeho politickém myšlení neexistuje něco jako náhoda. (…) Pokud se něco přihodilo, je to výsledkem komplotu protivníka. Jeho oblíbeným slovem je konspirace.“ (Jacek se mnou na rozdíl od Jarosława odmítá hovořit. Náš společný přítel mi dal jeho soukromé mobilní telefonní číslo, psala jsem mu textové zprávy, pak jsem se mu několikrát pokoušela volat a nechávala mu vzkaz. Telefonovala jsem znovu a někdo se při vyslovení mého jména zachichotal, nahlas ho zopakoval a odpověděl: „Samozřejmě, samozřejmě“ – samozřejmě, že ředitel polské televize zavolá zpět. Nikdy to ale neudělal.)

Jarosław nakonec na svoji funkci rezignoval a nastoupil do deníku Gazeta Wyborcza, novin založených v čase prvních polských částečně svobodných voleb v roce 1989. Jak mi vyprávěl, mohl v novém Polsku s něčím pomoci, mohl rozvíjet svobodná média a to mu stačilo. Jacek však kráčel přesně opačným směrem. „Jsi idiot,“ oznámil svému bratrovi, když se dozvěděl, že pro Wałęsu přestal pracovat. Jacek tehdy ještě stále navštěvoval střední školu, zároveň se ale už zajímal o vlastní politickou kariéru, dokonce navrhoval, že by se bratrovy funkce ujal s tím, že by si toho nikdo ani nevšiml. Bratři Kaczyńští ho, podle Jarosławových slov, vždy fascinovali, jejich úklady, machinace a konspirace. Ačkoli patřil k pravici, nijak zvlášť ho nezajímaly problémy polského konzervatismu, jež v knihách nebo debatách naopak pohltily jeho bratra. Přítel obou bratří mi vyprávěl, že podle něj Jacek ani žádnou skutečnou politickou filozofii nevyznává. „Je konzervativní? To si nemyslím, alespoň tedy ne ve striktním významu pojmu konzervatismus. Je to člověk, který chce být na vrcholu moci.“ A to je také místo, kam od konce osmdesátých let směřoval.

K popisu toho, co přesně Jacek následně vykonal, by bylo zapotřebí více prostoru, než jaký nabízí časopisecký článek. Nakonec se obrátil proti Wałęsovi, snad proto, že mu Wałęsa nenabídl práci, jakou si podle vlastního názoru zasluhoval. Oženil se a rozvedl. Několikrát podal žalobu proti deníku svého bratra a noviny zase na oplátku žalovaly jeho. Byl také spoluautorem štvavé knihy a natočil film o spiknutí tajných sil proti polské pravici. V různých chvílích byl členem různých stran a frakcí, někdy úplně okrajových a jindy zase více centristických. Stal se poslancem Evropského parlamentu. Začal se specializovat na tzv. temné PR. Proslavil se mimo jiné tím, že pomohl zničit prezidentskou kandidaturu Donalda Tuska (ten se nakonec stal premiérem), mimo jiné šířením pomluvy, že Tuskův dědeček sloužil v nacistickém wehrmachtu. Když byl na tento výmysl tázán, svěřil se prý Jacek úzkému okruhu novinářů, že to samozřejmě není pravda, ale že „ciemny lud to kupi“ – což zhruba znamená, že „hloupí vesničané to sežerou“. Borusewicz ho popisuje jako muže bez jakýchkoli skrupulí.

Jacek si nezískal oblibu, jakou si podle něj zasloužil dospívající aktivista Solidarity. To pro něj bylo obrovské zklamání. Jarosław o svém bratrovi říká: „Celý svůj život byl přesvědčen o tom, že si zaslouží skvělou kariéru (…) že se stane předsedou vlády, že je předurčen k něčemu velkému. Osud tomu ale chtěl, že vždy znovu neuspěl. (…) Časem došel k závěru, že se jedná o velkou nespravedlnost.“ A samozřejmě, Jarosław byl mezitím úspěšný a představoval součást establishmentu.

V roce 2015 pozvedl Kaczyński Jaceka z relativní bezvýznamnosti okrajové politiky a učinil z něj ředitele státní televize. Mladší Kurski pak od svého příchodu do Telewizje Polské stanici proměnil k nepoznání, nejdříve propustil nejznámější novináře, a pak změnil její politickou orientaci. Ačkoli je státní televize financována z kapes daňových poplatníků, zpravodajství již ani nepředstírá objektivitu nebo neutralitu. Letos v dubnu například stanice připravila reklamu na sebe sama. Ukázala v ní záběr z tiskové konference. Lídr opoziční strany Grzegorz Schetyna je tázán, co jeho strana dosáhla během osmi let strávených ve vládě, od roku 2007 do roku 2015. Schetyna zaváhá a zamračí se, záběry se zpomalí, a pak je konec. Jako by neměl co říct.

Ve skutečnosti Schetyna hovořil několik minut a vyjmenoval řadu úspěchů, od mohutné výstavby silnic přes investice na venkově až po úspěchy v zahraniční politice. Zmanipulovaný klip byl však považován za natolik úspěšný, že byl několik dní trvalou součástí prezentace státní televize na Twitteru. Polská televize za vlády Práva a spravedlnosti nejen že produkuje režimní propagandu, ale ještě to sama oslavuje. Nejen že převrací a deformuje realitu, ale ještě tento podvod glorifikuje.

Jacek, jemuž bylo dlouhá léta odpíráno uznání, se teď konečně může mstít. Nachází se přesně tam, kde si myslí, že by být měl: ve středu pozornosti, v roli radikála vrhajícího do davu Molotovovy koktejly. Neliberální stát jedné strany je pro něj jako stvořený. A když už pro něj a jeho kolegy není jako legitimní nepřítel dostupný komunismus, je potřeba najít si nějakého nového.

Tenkrát ve Smolensku

Evropští spisovatelé od Orwella po Koestlera byli posedlí myšlenkou „velké lži“. Rozsáhlé ideologické konstrukce komunismu a fašismu, plakáty žádající věrnost straně nebo vůdci, hnědé a černé košile pochodující ve vyrovnaných formacích, v průvodech ozářených pochodněmi, policie terorizující dav. Takové „velké lži“ byly natolik absurdní a nelidské, že si jejich prosazení vyžadovalo dlouhá období násilí a jejich opatrovníci museli násilím alespoň vyhrožovat. Neobešlo se to bez nuceného vzdělávání, absolutní kontroly kultury, politizace médií, sportu, literatury i výtvarného umění.

Polarizující politická hnutí v Evropě 21. století naproti tomu od svých stoupenců žádají mnohem méně. Nevynucují si víru v plně rozvinuté ideologie, a nepotřebují proto násilí a strach z policie. Nenutí lidi, aby uvěřili, že černá je bílá, válka je mír a že státní zemědělská družstva splnila plánovanou produkci na tisíc procent. Většina z nich nepoužívá propagandu, která by byla v konfliktu s každodenní realitou. A přesto všechny závisejí, když ne na „velké lži“, tedy na tom, co by se podle historika Timothyho Snydera mělo nazývat „prostřední lži“, nebo možná „směsice prostředních lží“. Nebo jinak řečeno, všechny své stoupence nabádají, aby se, alespoň na čas, ponořili do alternativní reality. Tato alternativní realita se někdy vyvinula organicky, častěji ale byla pečlivě stvořena s pomocí moderních marketingových technik, segmentace příjemců a kampaní na sociálních sítích.

Američané jsou samozřejmě dobře obeznámeni s tím, jak může lež prohloubit rozkol ve společnosti a zažehnout xenofobii. Donald Trump vstoupil do politiky jako posel falešného tvrzení, že se prezident Barack Obama nenarodil v Americe. Sílu této konspirační teorie většina z nás ve své době podcenila a to vydláždilo cestu k dalším lžím, od „znásilňujících Mexičanů“ až po „Pizzagate“ (konspirační teorie, podle níž se členové Demokratické strany včetně Hillary Clinton podílejí na provozování pedofilní organizace – pozn. překl.). Ale v Polsku a také v Maďarsku dnes vidíme příklady toho, co se stane, když je „prostřední lež“ – neboli konspirační teorie – šířena nejdříve politickou stranou jako ústřední bod jejího předvolebního programu a posléze vládní stranou s plnou silou moderního centralizovaného státního aparátu v zádech.

Maďarská lež není příliš originální, jedná se o víru, sdílenou ruskou vládou a americkou alternativní pravicí, v nadlidské schopnosti George Sorose, židovského miliardáře maďarského původu, který údajně konspirační cestou usiluje o zničení národa prostřednictvím záměrného přísunu přistěhovalců, přestože žádní takoví v Maďarsku nejsou.

V Polsku je lež alespoň původní. Jedná se o smolenskou konspirační teorii, víru v tajné spiknutí s cílem zničit prezidentův letoun v dubnu 2010. V Polsku je tento příběh obzvlášť působivý, protože havárie má děsivé historické paralely. Zesnulý prezident Lech Kaczyński byl na cestě uctít památku obětí masakru v Katyni, kde nechal Stalin v roce 1940 zavraždit 21 000 Poláků, významnou část polské elity. Na palubě letadla byly také desítky vysoce postavených příslušníků armády a politiků, mnozí z nich moji přátelé. Manžel tvrdí, že se znal se všemi, kdo letadlem cestovali, včetně letušek.

Po havárii následovala obrovská vlna emocí. Polsko zachvátil určitý typ hysterie, podobný šílenství, jemuž propadly Spojené státy po útocích 11. září. Televizní hlasatelé si uvázali černé smuteční kravaty. V našem varšavském bytě se sešli přátelé a mluvili o tom, jak se v temném smolenském lese zopakovaly dějiny. V prvním okamžiku se zdálo, že tragédie zemi sjednotí. V letadle byli nakonec politici všech významných stran a v mnoha městech se konaly velkolepé pohřby. Dojatý se zdál být dokonce i tehdejší ruský premiér Vladimir Putin. Odcestoval do Smolenska, aby se tam ještě v podvečer téhož dne setkal s tehdejším polským premiérem Donaldem Tuskem. Následujícího dne jeden z nejsledovanějších ruských televizních kanálů vysílal Katyň, emocionální a velmi protirusky naladěný polský film skvělého režiséra Andrzeje Wajdy. Nikdy předtím ani potom se v Rusku takto veřejně nic podobného nepouštělo.

Jenže havárie Polsko nesjednotila. Nedokázalo to ani vyšetřování jejích příčin.

Týmy polských specialistů byly na místě ještě téhož dne. Dělali, co mohli, aby identifikovali těla obětí, z nichž často nezbylo nic než popel. Prozkoumali trosky letounu. Jakmile se podařilo najít černou skříňku, začali přepisovat záznam z pilotní kabiny. Pravda, která se začala vyjevovat, nebyla příjemná pro stranu Právo a spravedlnost ani jejího předsedu, bratra zesnulého prezidenta. Letadlo odstartovalo se zpožděním, prezident s přistáním pravděpodobně pospíchal, protože chtěl cestu využít k zahájení své další předvolební kampaně. Ve Smolensku byla hustá mlha a ve městě vlastně ani není skutečné letiště, jenom přistávací dráha v lese. Piloti uvažovali o přistání na jiném místě, což by ale znamenalo několikahodinovou jízdu autem na místo ceremoniálu. Prezident měl krátký telefonát se svým bratrem a po něm jeho poradci podle všeho na piloty naléhali s přistáním. Někteří z nich navzdory předpisům přicházeli do pilotní kabiny a zase z ní odcházeli. Náčelník polských vzdušných sil, také proti předpisům, přišel za piloty a sedl si vedle nich. „Zmieścisz się śmiało“ – „To zvládnete, nebojte se,“ řekl jim. O několik vteřin později letoun zavadil o koruny bříz, převrátil se a dopadl na zem.

Zpočátku se zdálo, že Jarosław Kaczyński věří, že se skutečně jedná o nehodu. „Je to tvoje vina a vina bulváru,“ řekl mému manželovi, tehdy ministru zahraničí, který ho o tragédii informoval. Myslel tím, že je to chyba vlády, protože ta kvůli tlaku populistických médií odmítla nákup nových letadel. Výsledky postupujícího vyšetřování se mu však nelíbily. S letounem bylo všechno v pořádku.

Možná, podobně jako spousta jiných lidí, kteří se uchylují ke konspiračním teoriím, aby dodali smysl náhodě, ani Kaczyński nebyl schopen přijmout fakt, že jeho milovaný bratr zemřel zbytečně. Možná se nemohl smířit s ještě obtížnější možností, že Lech a jeho lidé piloty k přistání nutili a vlastně tak havárii způsobili. Nebo možná, podobně jako Donald Trump, uviděl příležitost, kdy mu konspirační teorie pomůže udržet moc.

Podobně jako Trump využil otázky okolo Obamova rodiště a vymyslel si hrozbu přistěhovalecké kriminality, aby motivoval své skalní voliče, Kaczyński použil smolenskou tragédii k mobilizaci vlastních stoupenců a přesvědčil je, že nemohou důvěřovat médiím ani vládě. Někdy naznačoval, že letoun sestřelila ruská vláda. Jindy ze smrti svého bratra vinil dřívější vládní stranu, nyní nejsilnější stranu opozice: „Zničili jste ho, zavraždili jste ho, jste špína,“ křičel jednou v parlamentu.

Žádné ze vznesených obvinění nicméně není možné dokázat. Možná aby si vytvořil jistý odstup od lží, jež bylo nezbytné hlásat, pověřil Kaczyński úkolem šířit konspirační teorii jednoho ze svých nejstarších a nejpodivnějších spojenců. Antoni Macierewicz patří ke generaci Kaczyńského, je to dlouholetý antikomunista, a zároveň má zvláštní přátele a zvyky. Jeho zneklidňující pohled a jeho obsese – prohlásil například, že mu Protokoly sionských mudrců připadají jako důvěryhodný dokument – dokonce vedly Právo a spravedlnost k tomu, aby před volbami v roce 2015 slíbila, že se Macierewicz rozhodně nestane ministrem obrany.

Kaczyński nicméně bezprostředně po volebním vítězství slib porušil a Macierewicze do funkce jmenoval. Ten začal smolenskou lež okamžitě institucionalizovat. Ustavil novou vyšetřovací komisi složenou z podivínů, mimo jiné z etnomuzikologa, penzionovaného pilota, psychologa, ruského ekonoma a dalších lidí, kteří o leteckých haváriích nevěděli zhola nic. Předchozí zpráva byla odstraněna z webových stránek vlády. Policie vstoupila do bytů expertů, kteří vypovídali v průběhu předchozího vyšetřování, vyslýchala je a zabavila jim počítače. Když Macierewicz odcestoval na návštěvu do Washingtonu, aby se setkal se svými protějšky v Pentagonu, jeho první otázka zněla, zda americké tajné služby nemají nějaké informace o Smolensku. Doslechla jsem se, že reakcí byly všeobecně sdílené pochybnosti o duševním zdraví polského ministra.

Když několik týdnů po volbách začaly evropské instituce a lidskoprávní organizace reagovat na kroky vlády Práva a spravedlnosti, soustředily se na soudnictví a veřejnoprávní média. Pokus o institucionalizaci smolenské konspirační teorie se do centra jejich pozornosti nedostal, a upřímně, pro cizince byl tento příběh jednoduše příliš podivný na to, aby ho mohli pochopit. Rozhodnutí postavit výmysl do samého středu politiky vlády bylo přesto hlavním důvodem autoritářských opatření, jež následovala.

I když Macierewiczova komise nikdy nepřišla s důvěryhodným alternativním vysvětlením havárie, smolenská lež vytvořila morální základy pro sérii dalších lží. Ti, kdo byli schopni uvěřit této složité teorii bez jakýchkoli důkazů, byli schopni uvěřit všemu. Byli například ochotni přijmout i to, že vláda porušila svůj slib a učinila Macierewicze členem vlády. Byli ochotni přijmout – navzdory tomu, že Právo a spravedlnost je údajně „vlasteneckou“ a protiruskou stranou – Macierewiczovo rozhodnutí propustit mnohé z nejvyšší armádních velitelů, zrušit vojenské zakázky, povýšit lidi s podivnými proruskými vazbami nebo ve Varšavě uprostřed noci prohledat sídlo NATO. Lež také dala pěšákům ultrapravice ideologické argumenty pro tolerování dalších přestupků. Ať udělala strana jakékoli chyby, ať porušila jakékoli zákony, důležité je, že alespoň vyjde na světlo „pravda“ o Smolensku.

Smolenská konspirační teorie posloužila podobně jako maďarská migrační konspirační teorie ještě jednomu účelu: mladší generaci, která nezažila komunismus, a společnosti, kde komunismus v podstatě zmizel z veřejného života, nabídla nový důvod, proč nedůvěřovat politikům, podnikatelům a intelektuálům, kteří se vynořili ze zápasů devadesátých let a teď vedou zemi. Ještě lépe, nabídla způsob, jak definovat novou, lepší elitu. Zmizela potřeba konkurence, zkoušek nebo životopisů plných osobních úspěchů. Kdokoli vyznává víru ve smolenskou lež, je z definice skutečným vlastencem – a v důsledku toho je také kvalifikován pro vládní funkci.

V kolonii

Emocionální působivost konspirační teorie spočívá v její jednoduchosti. Dokáže vysvětlit složitý fenomén, vypořádat se s nahodilostmi a ještě svému stoupenci přinést příjemný pocit uspokojení z toho, že disponuje zvláštním, privilegovaným přístupem k pravdě. Ještě jednou ale musíme zopakovat, že je velmi obtížné oddělit přitažlivost konspirací od způsobu, jakým ovlivňuje kariéry těch, kdo ji šíří. Těm, kdo hlídají vchod do horních pater státu jedné strany, těm, kdo opakují a šíří oficiální konspirační teorie, přináší přijetí jednoduchých vysvětlení ještě další odměnu: moc.

Mária Schmidt na mé silvestrovské oslavě nebyla, znám ji ale dlouho. V roce 2002 mě pozvala do Budapešti na otevření muzea s názvem Dům strachu – Terror Háza – a od té doby jsme více méně v kontaktu. Muzeum, které řídí, zkoumá dějiny totalitarismu v Maďarsku a v době, kdy se otevíralo, patřilo k nejvíce průkopnickým muzeím ve východní části Evropy.

Od prvního dne však také mělo své tvrdé kritiky. Mnohým návštěvníkům se nelíbila hned první místnost, v níž byla na jedné stěně baterie televizních obrazovek, na nichž běžela nacistická propaganda, a na straně druhé baterie obrazovek s propagandou komunistickou. V roce 2002 bylo srovnání obou režimů stále ještě šokující, dnes už snad o něco méně. Jiní měli pocit, že muzeum neposkytuje dostatečný prostor a nepřikládá dostatečnou váhu zločinům fašismu, i když komunisté vládli Maďarsku mnohem delší dobu než fašisté, takže je také více materiálu. Mně se líbilo, jak muzeum ukazuje obyčejné Maďary kolaborující s oběma režimy, což podle mého názoru umožňovalo Maďarům pochopit vlastní odpovědnost a vyhnout se nacionalistické pasti svalování problémů na cizince.

Jenže přesně do této nacionalistické pasti dnešní Maďarsko spadlo. Opožděné vyrovnávání se s komunistickou minulostí – otvírání muzeí, konání vzpomínkových akcí, označení pachatelů – nepomohlo, jak jsem doufala, upevnit úctu k právnímu státu, k omezení státní moci, k pluralismu. Přesně naopak, šestnáct let po otevření muzea Terror Háza neprojevuje maďarská vládní strana nejmenší respekt k jakýmkoli mocenským omezením. Ve zpolitizování veřejnoprávních médií a v likvidaci soukromých médií skrze výhrůžky a zablokování přístupu k inzerci zašla mnohem dále než Právo a spravedlnost. Vytvořila novou podnikatelskou elitu oddanou Orbánovi. Jistý maďarský podnikatel, který si nepřál být jmenován, mi vyprávěl, že krátce poté, co Orbán převzal vládu, začali jeho režimní pohůnci žádat, aby jim svoji společnost za nízkou cenu prodal. Když odmítl, postarali se o „daňové kontroly“ a další formy obtěžování a rozjeli zastrašovací kampaň, kvůli níž si musel najmout ochranku. Nakonec svůj maďarský byznys prodal a odstěhoval se ze země.

Stejně jako polská vláda i ta maďarská šíří „prostřední lež“: její propaganda svaluje maďarské problémy na neexistující muslimské migranty, Evropskou unii a, jak jsem již uvedla, na George Sorose. Mária Schmidt, historička, badatelka a muzejní kurátorka, je jednou z autorek této lži. Opakovaně na blogu zveřejňuje dlouhé, vzteklé články dštící síru proti Sorosovi, proti Středoevropské univerzitě v Budapešti, založené původně z jeho peněz, a proti „levicovým intelektuálům“, kterými myslí převážně liberální demokraty od pravého středu po levý střed.

V jejím životě je možné najít spoustu ironických prvků a paradoxů. Mária Schmidt je vlastně jednou z těch, kteří na údajně pokřivené maďarské transformaci získali nejvíce. Její zesnulý manžel vydělal na postkomunistickém trhu s realitami jmění a ona díky tomu žije v přepychovém domě v dobré budapešťské čtvrti. Ačkoli vede kampaň s cílem otřást postavením Středoevropské univerzity, její vlastní syn na ní vystudoval. A i když je velmi dobře obeznámena s tím, co se v její zemi dělo ve čtyřicátých letech, řídila se po převzetí respektovaného maďarského časopisu Figyelő krok za krokem komunistickým návodem: vytlačila z něj nezávislé reportéry a nahradila je spolehlivými provládními novináři.

Figyelő zůstává i nadále „v soukromých rukou“. Přitom ale není těžké rozpoznat, kdo ho podporuje. Vydání, jehož hlavním materiálem byl útok proti maďarským nevládním organizacím – na obálce byly vizuálně ztotožněny s Islámským státem –, obsahovalo mnoho vládou financovaných inzertních stran včetně inzerce maďarské národní banky, ministerstva financí a oficiální vládní kampaně proti Sorosovi. Jedná se vlastně o moderní inkarnaci provládního stranického tisku, včetně výsměšného, cynického tónu, jenž byl kdysi typický pro komunistická média.

Mária Schmidt souhlasila s rozhovorem – poté co mě nazvala „arogantním ignorantem“ – pouze pod podmínkou, že si vyslechnu její námitky proti svému textu zveřejněnému právě v deníku The Washington Post. S takovou pozvánkou jsem tedy vyrazila do Budapešti. Asi vás nepřekvapí, že zajímavá debata, kterou jsem očekávala a v niž jsem doufala, nebyla možná. Mária Schmidt mluví skvěle anglicky, trvala ale na tom, že potřebujeme tlumočníka. Vytasila se s děsivým mladým mužem, který, soudě podle přepisů, vynechal celé velké části toho, co říkala. A přestože mě zná dvě desetiletí, postavila na stůl demonstrativně magnetofon, aby mi zřejmě dala najevo svou nedůvěru.

Následně zopakovala stejné argumenty, jaké používá na svém blogu. Jako hlavní důkaz toho, že George Soros „vlastní“ americkou Demokratickou stranu, uvedla epizodu z amerického satirického nočního pořadu Saturday Night Live. Jako potvrzení svého přesvědčení, že Spojené státy jsou „tvrdou, na ideologii založenou kolonizační mocností“, citovala projev Baracka Obamy, v němž zmínkou kritizoval návrh maďarské nadace vztyčit sochu na počest Bálinta Hómana, muže, který ve třicátých a čtyřicátých letech sepsal maďarské protižidovské zákony. Opakovala tvrzení, že migrace představuje pro Maďarsko zásadní ohrožení, a rozčílila se, když jsem se jí několikrát zeptala, kde všichni ti přistěhovalci jsou. „Jsou v Německu,“ odsekla nakonec a dodala, že Němci nakonec Maďarsko donutí, aby si „ty lidi vzalo zpátky“.

Mária Schmidt ztělesňuje to, co bulharský politolog Ivan Krastev nedávno popsal jako touhu mnoha Východo- a Středoevropanů „setřást ze sebe koloniální závislost, jež je implicitně přítomna v samotném projektu westernizace“, zbavit se ponížení spojeného s tím, že pouze napodobují a následují Západ, místo aby byli jeho spoluzakladateli. Mária Schmidt mi vysvětlila, že západní média, čímž myslela i noviny, do kterých píši já, „mluví s těmi pod nimi svrchu, jako tomu bývalo v koloniích“. Západní zmínky o maďarském antisemitismu, korupci a autoritářských sklonech jsou „kolonialismem“. Navzdory své oddanosti jedinečnosti Maďarska a „maďarskosti“ nicméně převzala velkou část své ideologie, jak leží a běží, ze serveru Breitbart News, včetně zkarikovaného popisu amerických univerzit a jízlivých vtipů o „transsexuálních záchodcích“. Dokonce pozvala Stevea Bannona a Mila Yiannopoulose do Budapešti.

Když jsem ji poslouchala, uvědomila jsem si, že okamžik, kdy se její názory „změnily“, vlastně nikdy nebyl. Nikdy se neobrátila proti liberální demokracii, protože v ni nikdy nevěřila nebo si alespoň nikdy nemyslela, že na ní nějak zvlášť záleží. Protiváhou komunismu v jejích očích není demokracie, ale vize národní suverenity, jak ji reprezentovali Dreyfusovi odpůrci. A pokud národní suverenita nabývá podoby státu, jehož elita je definována nikoli schopnostmi, ale „vlastenectvím“ – což v praxi znamená ochotou skákat, jak Orbán píská –, nemá s tím žádný problém.

Její cynismus nezná meze. Sorosova pomoc syrským běžencům nemůže být filantropií, musí pocházet z jeho hluboké touhy zničit Maďarsko. Uprchlická politika Angely Merkel také nemůže být odvozena z touhy pomáhat druhým. „To myslím, že je prostě nesmysl,“ říká Mária Schmidt. „Řekla bych, že chtěla dokázat, že Němci jsou tentokrát dobří lidé. A že mohou každého poučovat o humanismu a morálce. Němcům nezáleží na tom, o čem přesně zbytek světa poučí; prostě jenom potřebují kázat.“

Jasné je, že „prostřední lež“ může dobře fungovat v Orbánův – stejně jako Trumpův – prospěch, už jenom protože soustředí světovou pozornost na jejich rétoriku a nikoli činy. Strávila jsem s Máriou Schmidt dvě hodiny nepříjemného rozhovoru dohadováním se o nesmyslných otázkách: Má George Soros pod palcem americkou Demokratickou stranu? Jsou neexistující uprchlíci, kteří v Maďarsku stejně nechtějí žít, pro zemi hrozbou? Ani okamžik jsme se nevěnovaly ruskému vlivu v Maďarsku, který je stále velmi silný. Nezmínily jsme korupci a všemožné způsoby (zdokumentované deníkem Financial Times a dalšími), s jejichž pomocí Orbán a jeho přátelé využívají evropských dotací a děr v legislativě. (Pro vládnoucí stranu, která zpolitizovala soudy a potlačila média, je podstatně lehčí krást.)

Nakonec jsem se dozvěděla mnohé především o samotné Márii Schmidt. V Budapešti mnozí věří tomu, že ji motivuje především vlastní touha po bohatství a moci. Zsuzsanna Szelényi, poslankyně maďarského parlamentu, která dříve reprezentovala Orbánovu stranu Fidesz a dnes je nezávislá, byla pouze jednou z několika lidí, kteří mi vysvětlili, že „v Maďarsku dnes nikdo nemůže být bohatý bez nějaké vazby na premiéra“. Mária Schmidt díky Orbánovi dohlíží na několik muzeí a další historické instituce, což jí dává výjimečnou příležitost formovat způsob, jakým si Maďaři pamatují vlastní dějiny. Užívá si to. Možná také skutečně věří tomu, že Maďarsko čelí vážné existenční hrozbě v podobě George Sorose a neviditelných Syřanů. Nebo na svou stranu barikády pohlíží se stejným cynismem jako na své oponenty a všechno je jenom komplikovaná hra.

Jistý náznak odpovědi nabízí to, co následovalo po našem rozhovoru. Mária Schmidt bez mého souhlasu zveřejnila na svém blogu silně upravený přepis, na němž bylo matoucí, že byl prezentován jaké její rozhovor se mnou. Přepis se objevil také na oficiálních stránkách maďarské vlády, v angličtině. (Zkuste si představit přepis konverzace mezi, řekněme, ředitelem The Smithsonian Institution a zahraničním kritikem Trumpa a pochopíte, jak podivné to je.) A samozřejmě rozhovor nevyzníval v můj prospěch. Šlo o představení, jež mělo Maďarům ukázat, že Mária Schmidt je oddaná režimu a ochotná ho bránit. A to ona je.

Koloběh dějin

Před nedávnem, jedné krásné noci v rybí restauraci na ošklivém aténském náměstí, jsem popisovala náš silvestrovský večírek z roku 1999 jednomu řeckému politologovi. Tiše se mi smál. Nebo se spíše smál spolu se mnou, nechtěl mě urazit. Ale to, čemu jsem já říkala polarizace, nebylo pro Stathise Kalyvase žádnou novinkou. „Vzestup liberalismu po roce 1989 byl výjimkou,“ vysvětloval mi. Polarizace je normální. A ještě důležitější je, že normální je skepse k liberální demokracii. Vábení autoritářské vlády je naopak věčné.

Kalyvas je kromě jiného autorem několika známých knih o občanských válkách, včetně řecké občanské války ve čtyřicátých letech, jednom z mnoha momentů evropských dějin, kdy se radikálně odlišné politické skupiny chopily zbraní a začaly se navzájem vraždit. Jenže občanská válka a občanský mír jsou v Řecku relativní pojmy i v těch nejlepších dobách. Hovořili jsme spolu právě v okamžiku, kdy část řeckých intelektuálů prožívala svou „centristickou chvíli“. Jak mi v Aténách vyprávěla spousta lidí, náhle bylo módní být „liberální“, čímž se myslelo nebýt ani komunistický, ani autoritářský, ani radikálně levicový jako vládnoucí Syriza, ani radikálně pravicový jako její koaliční partner Nezávislí Řekové. Nejúspěšnější mladí lidé nazývali sami sebe „neoliberály“ a přijímali tak nálepku, jež byla ještě před pár lety zcela nepřijatelná.

Ani nejoptimističtější stoupenci středu však nebyli přesvědčeni o tom, že změna vydrží. „Přežili jsme levicové populisty,“ říkali mi zasmušile, „a teď se připravujeme na pravicové populisty.“ V zemi již dlouho kvasil ošklivý spor o status Makedonie, bývalé jugoslávské republiky hraničící s Řeckem. Brzy po mém odjezdu vyhostila řecká vláda několik ruských diplomatů kvůli tomu, že se snažili v severní části země podněcovat protimakedonskou hysterii. Ať vaše země dosáhne jakékoli rovnováhy, doma nebo v zahraničí je vždy někdo, v jehož zájmu je rovnováhu narušit.

To je důležitá připomínka. Američané se svým silným zakladatelským příběhem, neobvyklou úctou k ústavě, relativní geografickou izolací a dvěma staletími ekonomického vzestupu byli dlouho přesvědčeni, že jakmile nějaká země jednou dosáhne liberální demokracie, nemůže se vrátit zpět. Americké dějiny si vyprávíme jako příběh o pokroku, vždy vpřed a vzhůru, s občanskou válkou jako jistým zaváháním někde uprostřed, překážkou, kterou jsme překonali. V Řecku se ale dějiny nejeví jako přímka, spíše jako kruh. Chvíli existuje liberální demokracie, a pak náhle přichází oligarchie. A pak je tu zase zpátky liberální demokracie. Následuje nějaký zahraniční zásah, a už je na pořadu dne pokus o komunistický převrat, po něm občanská válka a po ní diktatura. A tak stále dál, již od dob aténské republiky.

Dějiny působí jako cyklus i v jiných částech Evropy. Rozštěp, který otřásl Polskem, je nápadně podobný tomu, který rozdělil Francii po Dreyfusově aféře. Jazyk, jaký dnes používá evropská radikální pravice – požadavek „revoluce proti elitám“, sny o „očistném“ násilí a apokalyptický kulturní střet –, se nepříjemně podobá jazyku, který kdysi používala evropská radikální levice. Přítomnost nespokojených, neuspokojených intelektuálů, lidí přesvědčených o tom, že pravidla nejsou spravedlivá a že vliv mají nesprávní lidé, není ani omezená na Evropu. Venezuelský spisovatel Moisés Naím navštívil Varšavu několik měsíců po nástupu Práva a spravedlnosti k moci. Požádal mě, ať mu nové polské vládce popíši: jací jsou jako lidé? Nabídla jsem mu pár adjektiv: rozzlobení, pomstychtiví, nenávistní. „To zní úplně stejně jako chávezovci,“ reagoval.

Spor o to, kdo má vládnout, vlastně nikdy nekončí, obzvlášť v éře, v níž lidé odmítli aristokracii a přestali věřit tomu, že vůdcovské schopnosti se dědí a že vládnoucí třída je stvrzena Bohem. Někteří z nás, v Evropě a v Severní Americe, se shodli na myšlence, že nejspravedlivější alternativou děděné a pomazané moci jsou různé formy demokratické a ekonomické soutěže.

Neměli bychom ale být překvapeni – já bych neměla být překvapená – tím, že principy meritokracie a konkurence někdo napadl. Nakonec demokracie i volné trhy umí vést k neuspokojivým výsledkům, zvlášť bez dostatečné regulace, bez nedůvěry k regulátorům nebo v případě, že lidé do konkurenčního prostředí vstupují z radikálně odlišných východisek. Poražení museli zákonitě dříve nebo později napadnout samotný smysl celého soutěžení.

Ještě důležitější pak je, že princip konkurence, i když prospívá talentovaným a umožňuje společenský vzestup, nutně nenabízí odpovědi na otázky po národní identitě ani neuspokojuje lidskou touhu být členem morálně definované komunity. Autoritářský nebo poloautoritářský stát – stát jedné strany, neliberální stát – takový příslib nabízí: stát bude řízen nejlepšími, zasloužilými členy strany, těmi, kdo uvěřili „prostřední lži“. Možná je kvůli tomu nutné pokřivit demokracii, zkorumpovat podnikání a zničit soudnictví. Pokud však věříte tomu, že právě vy patříte mezi vyvolené, prostě to uděláte.

© 2018 The Atlantic Media Co., as first published
in The Atlantic Magazine. All rights reserved.

Distributed by Tribune Content Agency.