Dopisy

100 let

Když se před sto lety 28. října 1918 narodila naše Československá republika, byla moje generace u jejího zrodu. Byla jen o dva roky starší než já. Není proto divu, že jsme každé její narozeniny prožívali s neobyčejnou láskou k novému státu, především k jejímu prvnímu prezidentu Osvoboditeli T. G. Masarykovi , kterému jsme nestačili poděkovat za to, že se zasloužil po třistaleté rakousko-uherské porobě o její zrod.

Rok co rok se připravovaly oslavy 28. října v každé obci, v každé škole. Zatímco jsme v ivančické obecné škole chlapecké slepovali praporky na špejli a zdobili jimi Švabinského portrét tatíčka Masaryka, který visel před námi v rámečku vedle tabule, učili jsme se básničku:

Náš tatíčku Masaryku tady na obrázku, my děti Ti slibujeme poslušnost a lásku.

Nebudeme nikdy lhát, abys nás měl taky rád.
Básnička nesměla chybět na školní oslavě stejně jako Masarykovy oblíbené písně Ach, synku, synku a Teče voda, teče. Předvečer svátku se neobešel bez lampionového průvodu, kterému předcházel na náměstí koncert místní dechové kapely. To už bylo město Ivančice vyzdobeno prapory, které visely z každého domu. Obchodníci vyšperkovali své výkladní skříně Masarykovým portrétem s květinami a praporky. Slavnostní náladu vychutnávali obyvatelé města promenádou po náměstí.

My školáci jsme se nemohli dočkat rána. V ruce jsme žmoulali, aby se neztratily, barevné lístky. Na jeden jsme dostali u řezníka párek s rohlíkem, na druhý ve škole sáček s cukrovím.

Ve městě byla v provozu dvě kina, v sokolovně a právě otevřené nové kino Réna. V kinech se promítalo v ten den dopoledne dvakrát a zadarmo. Proto jsme měli napilno po skončení představení v sokolovně běžet do Rény nebo naopak, jak to pasovalo.

Odpoledne byly radovánky, plno zábavného programu. Objevil jsem nedávno v zásuvce diplom za to, že jsem vyhrál o desátém výročí republiky (1928) závod s obručí po náměstí od Besedňáku dolů ke kašně.

Při oslavě se vzpomínalo i na padlé ve skončené světové válce. K pomníku obětí u kaple Svaté Trojice byl po průvodu položen věnec s obětinami. Obětiny byly malé vizitky se jmény těch, kteří podpořili svými peněžitými dary sbírku na podporu rodinám, které měly padlého, a těch nebylo ve městě málo. Vzpomínám jako dnes, že jsem byl hrdý na to, že jsem našel obětinku se jménem naší rodiny.

Tak šel čas. Přešly dvě tři generace. Kolik to bylo vítězství i proher, osobních i společenských. Žijeme v míru, žijeme ve svobodném světě. Žije se nám dobře. Stojí proto za to zamyslet se nad těmito hodnotami. Sté výročí Československé republiky je pro každého z nás k tomu příležitostí.

Jan Kouřil

Ohrožení demokracie – od demokratů

Respekt 38/2018

Se zájmem jsem si přečetl komentář Fareeda Zakarii, ve kterém obhajuje potřebu neupírat nositelům kontroverzních názorů prostor v seriózních médiích, s poukazem na demokratické principy svobody slova a možný negativní efekt odmítnutí, který může vliv takových osobností posílit. Nicméně další rovina tohoto problému, který v poslední době rozvířila kauza nepozvání Stevea Bannona na literární festival pořádaný The New York Times, spočívá ve způsobu debaty nebo spíše sebeprezentace praktikovaným podobnými celebritami, ve své podstatě znemožňující s nimi vést seriózní diskusi. Předpoklad, že intelektuální elity dokážou v přímé konfrontaci s kontroverzními diskutéry použít správné argumenty a nabídnout tak přijatelnější alternativu k extrémním stanoviskům, naráží na otázku, kterou trefně popsala Katie Kosma ve svém článku No, I Will Not Debate You. Ve veřejné debatě, na rozdíl od například akademického prostředí, se mísí fakta, ideje, morální postoje a názory, diskutující často mají jiné pozadí a jiné techniky prezentace, a v některých případech, volně slovy Katie Kosma, seriózní argumenty těžko mohou soutěžit s dobrým divadelním kusem. To staví věcně diskutující před velký problém, jak například demonstroval politolog Igor Lukeš, když byl pozván poskytovat politický komentář spolu s Ladislavem Jaklem, a z podobných důvodů odmítla Katie Kosma účast v debatě se Stevem Bannonem pořádané týdeníkem The Economist. Nezávislá média by samozřejmě měla podporovat svobodu slova a prezentovat i extrémní názory, nicméně zásadní je způsob a platforma, na jaké se to děje. Je poměrně těžké nacházet formáty, které dovolují věcnou diskusi, a divácky budou zřejmě vždy méně atraktivní. Obecně by ale bylo vhodné při zvaní diskutujících důsledněji zvažovat i jejich motivaci mluvit k určitému tématu a zkušenosti s jejich způsobem argumentace. Pokud v debatách vítězí extremisté, není vždy úplně fér vinit intelektuální elity, že se je nesnaží konfrontovat.  

Bohuš Získal

Co všechno vlastní Agrofert aneb čárový Andrej

Respekt 38/2018

Upřímné díky panu Martinovi Vytrhlíkovi. Již několik týdnů používám jeho aplikaci Bez Andreje a funguje výborně. Vadí mi agrofertizace naší země, jsem proti podivným přesunům rozhodujících osob v důležitých postech. Ráda bych věděla, co se v naší zemi za našimi zády děje.

Kateřina Adámková

Opravy

V minulém čísle časopisu došlo v rubrice anketa k nechtěnému výpadku v odpovědi Prokopa Bartoníčka. Odpověď měla správě znít takto: Fenomén zapomínání zásadních momentů dějin je čím dál znatelnější, není divu, je to přirozený vývoj. Připomínky zásadních situací, postojů, chyb či zkušeností se ale nesmějí vytrácet rychle. Klasický pomník v budoucnosti stačit nebude. Pojmy jako interakce, imerzní architektura, augmentovaná realita či snad alespoň haptická zkušenost budou hrát čím dál zásadnější roli, tedy pokud opravdu chceme dalším generacím umět něco vysvětlovat a připomínat. Proto se domnívám, že by se na Smíchov měl v adekvátní formě vrátit tank číslo 23, původně umístěný v roce 1945, později v roce 1991 přetřený narůžovo Davidem Černým. Součástí instalace by byla i akce. Zástupci všech aktuálních poslaneckých klubů by se pak museli každoročně společně umazat od barev a obnovit jeho růžový nátěr.

Za chybu
se omlouváme.