Dopis z Paříže

Dopis z Paříže

Státní chůvy do každé rodiny
Iva Vokurková

Vždycky mě pobaví ten rozdíl. Zatímco na českých hřištích dělají matky se svými caparty bábovičky, přidržují je na prolézačce, obdivují jejich krasojízdy na skluzavce a vůbec jim jsou věčně za zády, na francouzských hřištích během pracovního dne na francouzskou matku stěží narazíte. Francouzky totiž pracují. Už třetí měsíc po porodu. Na „našem“ hřišti to tedy vypadá zhruba takhle: na lavičkách posedávají hloučky žen-chův zabraných do rozhovoru s kolegyněmi či s někým na telefonu. Vedle branky stojí vyrovnané multikočáry pro dvě až čtyři (!) děti, které každá z chův hlídá. Děti si bez větší pozornosti svých opatrovnic házejí písek do vlasů, rozpatlávají nudle po tváři nebo sedí přikurtované v kočárku. Hřiště bývá také často místem, kde si rodiče svá dítka po práci (typicky mezi 18. a 19. hodinou) vyzvedávají.

Tyto chůvy jsou „státní“, neboť mají povolení departementu, diplom o absolvování 120hodinového školení, podléhají kontrole a jejich živnost je dotována z veřejných peněz. Jsou zdaleka nejoblíbenějším typem hlídání malých Francouzů do tří let. Podle deníku Figaro jim svěří své nemluvně přes 86 procent rodičů, jen 6,5 procenta se rozhodne pro jesle. Těch je chronicky málo, takže získat v nich místo rovná se…