Do naha

Svůj slib z předchozího večera, vstát na první zazvonění budíku, opětovně porušuji. Snooze, snooze, snooze! Opakovaně se probouzím za zvuků marimby a po převalení na druhý bok ihned usínám. Ještě chvilku nečelit realitě. Napadá mi, proč nejsem za ta léta schopen nastavit si příjemnější tón budíku. Nedobrovolně vstávám. Na nočním stolku je zbytek zvětralého vína. Lehká bolest hlavy. Žízeň.  V domě je, alespoň vzhledem k okolnostem, klid. Při pohledu zvenčí může atmosféra působit jako čekání na Ježíška. Napětí. Očekávání. Piji ze džbánu ledovou vodu. Chci se nadechnout, ale nepřestávám pít. Do kuchyně přichází babička. Dělá jakoby nic. Dělám tedy také jakoby nic. „Sjedu si něco vyřídit!“ říkám u snídaně. „Sjeď,“ odpovídá ustaraně.

Z nekonečně dlouhého seznamu volím hypermarket. Házím věci do nákupního vozíku. Ještě sudoku, napadne mě u poklady. Ha! Konečně se naučím luštit sudoku. Všem to je očividně jasné. Musí jim to být jasné. Pokladní vše markuje mlčky. „Dva tisíce šest set třicet pět,“ říká jen. Platím. U trafiky si kupuji cigarety a před hypermarketem dobrých 40 minut kouřím. Přísunem cigaret se pokouším marně zahánět paniku. Zdánlivé uvolnění navozené vínem z předešlého večera je pryč. Přijíždím zpět a v kuchyni je zástup lidí. Pohřební nálada. Chybí už jen věnce s nápisy „S láskou vzpomínáme…“. Člověk má až chuť udělat nějaký nemístný vtípek, jen tak pro odlehčení. Udělám tedy nemístný vtípek. Nic jsem tím však neodlehčil.

Přežívám oběd a následně naházím nákup do sportovní tašky. Skypuju. „Já tě taky miluju. Neboj, bude to dobrý…“ Lži. Očividné milosrdné lži. Paradoxně to jsem ale chtěl přesně v onu chvíli slyšet. Nervózně koukám na hodinky. Neustále koukám na hodinky. Následuje objímání, slzy. Nakonec jsem to já, kdo vše bagatelizuje a uklidňuje okolí. Uvnitř volám o pomoc. Zoufale se snažím vymyslet, jak z toho na poslední chvíli utéct. Nechat své tělo osudu a jen tak se někam vypařit a vše pozorovat zdálky. Přecházím na vnitřního autopilota.

Tolikrát mi babička stojíc uprostřed chodby říkala, abych byl opatrný. Tolikrát jsem jí, zavírajíc za sebou dveře, říkal, že budu, a obracel u toho oči v sloup. Konám tak i nyní netušíc, že to je naposledy, co to slyším. Sedáme do auta. „Ještě zámek!“ vykřikuji. Vbíhám do hobbymarketu a kupuji tři. Opět v autě. Už jsme skoro tam. Nervozitou se celý třesu. Chce se mi ještě na záchod. Stavíme na benzinové pumpě. Se sevřeným žaludkem se mi skoro nejde vymočit. Obsluze benzinky to musí být naprosto jasné. Z donucení si něco koupit sahám na pokladně po losu a vyhrávám padesát korun. Projíždíme zatáčku a jsme na místě. Teď už ani nevím, zda se třesu zimou, nebo nervozitou. Stojím před autem a nic nechápu. Kouřím jednu za druhou. To je ale situace. Já jsem se vážně, vážně dostal až sem. „Tak moment! Tohle jsem si přece zakázal!“ napomínám své vnitřní já. Pět minut před čtvrtou zvoním na zvonek. Bzučák mě pouští dovnitř. Poslední loučení proběhne mezi dveřmi. Zmatečně, stydlivě, rozpačitě. Vše, co mělo být řečeno, zůstává nevyřčeno.

„Za kým jdete, pane doktore?“ zeptá se žena za přepážkou myslíc, že jsem advokát na návštěvě za klientem. „Za nikým nejdu,“ odpovídám a snažím se znít odhodlaně. „Já k vám nastupuji.“

„V tom případě si tu nechte věci, běžte do kabinky vlevo a svlečte se do naha,“ říká o poznání tvrději.

Marek S.