Temná místa historie. Komiksové ceny Muriel ovládl Vojtěch Mašek

Dvanáctý ročník komiksových cen Muriel ovládl Vojtěch Mašek – ze dvanácti kategoriích skóroval hned čtyřikrát. Jeho autorské album Sestry Dietlovy ocenila pětičlenná porota za nejlepší scénář a celkově i jako nejlepší komiksovou knihu roku 2018. V kategorii Cena České akademie komiksu vyhrál grafický román Svatá Barbora, ke kterému psal Mašek scénář společně se spisovatelem Markem Šindelkou. A pro skleněnou Muriel si přišli i Maškovi svěřenci za nejlepší studentský komiks. Při této příležitosti odemykáme profil v současnosti nejúspěšnějšího tvůrce českého komiksu. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Když před patnácti lety začal vytahovat ze skříně kostlivce československé historie a nahlížet na ně absurdní a temnou poetikou, působilo to jako zjevení. Teď vydal Vojtěch Mašek už coby etablovaný tvůrce grafický horor SestryDietlovy, v němž zužitkoval i dospívání v době normalizace – a který záhy po vydání začaly ohlasy označovat za autorův dosavadní vrchol. „Dědeček byl Žid, babička Němka. Nikdy jsem své kořeny vědomě neřešil, ale stejně jsem měl nakonec vždycky touhu vztahovat se k tomu chybějícímu německému a židovskému tady,“ přemítá nad svými tvůrčími impulzy čtyřicátník Mašek v kavárně kousek od pražské FAMU, kde učí scenáristiku.

S nadsázkou řečeno téměř není tuzemský komiks, který by se bez něj obešel – postupně se stal lékem na jeho hlavní bolest, slabé scénáře. Přesto jeho povolání může překvapit. O jeho filmové tvorbě nebylo takřka slyšet až do loňska, kdy drama Křižáček, jehož je spoluscenáristou, získalo hlavní cenu na karlovarském festivalu. S Džianem Babanem, kolegou ze studií, kamarádem a spoluautorem prvních komiksů, má v šuplíku sedm nenatočených scénářů. A právě kvůli téhle frustraci se obrátil k médiu, které jej zajímalo už na škole. „Bavili jsme se textováním vytištěných záběrů ze starých filmů, kterým jsme dávali nové významy,“ vzpomíná na počátky nenápadný muž se vzhledem roztržitého intelektuála.

Už tehdy vznikly zárodky Maškovy komiksové řeči: otevírá sice témata jako holokaust, odsun Němců, monstrprocesy padesátých let nebo právě normalizaci, ale místo soustředěných dějových linií spíše vyvolává z podvědomí zasunuté obrazy, používá narážky a rozostřuje hranici mezi realitou a snem. Jako by ukazoval, že Češi si leccos nechtějí pamatovat, přesto jsou součástí kolektivní paměti, jež probublává jejich každodenními životy. „Doba naší stále ještě nedávné historie ve veškeré temnotě a hrůznosti je něco, s čím se stále vědomě či nevědomě vyrovnáváme. Moje cesta je spíš nevědomou a nerealistickou, možná psychoanalytickou,“ říká.

Ojedinělá práce

Touto cestou jdou i SestryDietlovy. Maškovo autorské album se odehrává v devadesátých letech a vykresluje příběh obludné závislosti – jež by asi nevznikla, kdyby hlavní hrdinka nevyrůstala v rodině bezskrupulózního vědce, kterému komunistický režim dovolil pokusy na lidech. Už první kapitola ukazuje autorovy stálé inspirace. Dvě zralé dámy se scházejí nad kávičkou a dortíkem. Neklábosí, kují pikle. Josefka dnes opustí svého muže-alkoholika a Věrka jí pomůže. Zubní protézy seniorek mezi slovy vzájemného ujišťování drtí sousta oblíbeného dezertu, lžičkami mechanicky míchají turka, kloní hlavy k sobě. Josefka vyráží vstříc novému životu jen s nejnutnějšími věcmi. Stane se ale něco strašného: někdo jí odřeže obličej.

Tak začíná děsivé, detektivně-okultní vyprávění o obětech genetických pokusů padesátých let, které odhaluje nejtemnější zákoutí lidské duše. Ani policisté nebo mladá plastická chirurgyně nejsou ušetřeni, jejich životy případ doslova pozře. Pokud Mašek – jako u Sester Dietlových – alba i kreslí, pak coby amatér používá už roky techniku dopracovávaných fotografií. Obrázky nafocené i vybírané ze starých periodik a cizích rodinných alb, které dokresluje, koloruje, perforuje, přetiskuje a vrství. „Nenapadá mě nikdo, kdo by podobným způsobem pracoval s fotografií. V tom je Maškova práce ojedinělá,“ říká komiksový teoretik Pavel Kořínek z Ústavu pro českou literaturu při Akademii věd ČR. Křečovité tvářičky z rodinných portrétů pod Maškovou rukou získávají hororové vzezření, důraz na ústa a šlachovitost rukou, kterou probouzí štětcem, připomínají Jana Švankmajera. On sám nicméně mluví o jiném inspiračním zdroji.

„Iniciačním momentem pro mě byl seriál Twin Peaks. Na jednu stranu jsem věděl, že to režisér nemyslí vážně, pracuje s nadsázkou, parafrází, citací, na druhou stranu jeho filmový jazyk měl takovou intenzitu a sílu, že dokázal vytvořit atmosféru žitého snu,“ vzpomíná na své první setkání s Davidem Lynchem. Vliv je zřejmý už v jeho prvních komiksech – trilogii Monstrkabaret Freda Brunolda vytvářené se zmiňovaným Babanem. „Setkání s Vojtou Maškem a dalšími přáteli a souputníky v tom jedinečném období na FAMU bylo otevřením mysli, puštěním fantazie na špacír. Jsem si jistý, že láska k tomu absurdnímu a grotesknímu, co se ve světě děje, nás už neopustila,“ vzpomíná Maškův souputník Baban.

Jejich Monstrkabaret je jakýsi středoevropský thriller překypující nápady a figurkami typu pohraničníků a estébáků. Fantaskní děj zahlcují dialogy, slovní hříčky i narážky a atmosféra připomíná Kafkovy povídky. Hlavní postavy představují kabaretiér-alkoholik Brunold, básník Jožka Lipnik a starý bavorský spisovatel Hermann Schlechtfreund. Právě skrze něj proniká do série motiv českých Němců, a to ve stejné době, kdy Jaroslav Rudiš a Jaromír Švejdík uvádějí svého nádražáka ze Sudet Aloise Nebela. Na rozdíl od přístupnější jesenické trilogie však Mašek s Babanem ukazují postavy, které historie doslova fyzicky deformovala a zmutovala.

Pomoci se skutečností

„Vojta má dar vytěžit z velejemných situací něco obecně platného. Jeho představivost se zdá být bezbřehá, přitom je ukotvená v realitě, kterou nazírá coby detektiv a psycholog snažící se dobrat podstaty lidského jednání a bytí,“ popisuje scenáristu malíř Jiří Grus. Pokud totiž Mašek cítí, že jeho výtvarné zpracování by příběhu nesedělo, neváhá spolupracovat s jinými výtvarníky. Tak vznikly oceňované komiksy Ve stínu šumavských hvozdů a převyprávění legendy o založení města Trutnova nazvané Drak nikdy nespí; oba nakreslil právě precizní Grus.

Jindy neváhá Mašek ustoupit do pozadí ještě víc a prospět hlavně redaktorsky nebo spoluscenáristicky. Taková je jeho kolektivní a dlouhodobá spolupráce s antropoložkou Markétou Hájskou a romistkou Mášou Bořkovcovou, kdy formou komiksů zpracovávají vyloučení Romů na okraj společnosti nebo život v dětských domovech. I tady přitom probublávají tragické momenty z historie jako zákaz kočování nebo asimilace Romů. „Bylo pro mě fascinující nechat si vyprávět ty barvité osudy. Ne Romů coby imaginárního celku, ale jednotlivých lidí, a ty pak předložit veřejnosti,“ říká.

Reálný základ má i jeho grafický román Svatá Barbora inspirovaný kuřimskou kauzou. Společně s prozaikem Markem Šindelkou a grafikem Markem Pokorným vytvořil českou verzi severské krimi, jež se prolíná s podobenstvím o manipulaci i voyeurství v každém z nás. Maškova tvorba je provázaná skrze figury i leitmotivy už od dob Monstrkabaretu, který hraje zásadní roli a dodnes žije v podobě divadelního seriálu i stripu. Erbovní témata, k nimž patří rozmlžené identity a mocenské hry, rozvíjí i v Sestrách Dietlových. A výsledek je suverénní: „Mašek vytváří jedinečně fungující, monumentální a monstrózní komiks, který jako jeden z mála českých zástupců tohoto žánru dostojí i nejelitnějším představám, jak by měl velký román vypadat,“ nešetří chválou teoretik Kořínek.

Jména postav tu odkazují k tvůrcům normalizačních seriálů, a čtenář tak neustále dostává signály, že selanka titulních seniorek je jen zdánlivá. Podobně jako u tehdejší televizní tvorby, jež s realitou neměla mnoho společného. Přesto (nebo právě proto) přikovávala ke gaučům ty, kteří si chtěli myslet, že takto žijí. Mašek jim naopak pomáhá ukázat, jak žili doopravdy.

Zájem o temná témata historie a hledání současné české identity si prý dříve nijak nevysvětloval. Překvapovalo ho, když mu čtenáři říkali, že v Monstrkabaretu cítí atmosféru padesátých let. Dnes odůvodnění má: „Až poslední roky mi dochází, že mám v sobě asi zakódovanou obavu z vlastní česko-židovsko-německé identity. Osobně nemám potřebu o ní mluvit, ale umělecky ji používám.“

Autorka je spolupracovnicí Respektu.