Když vyšla Seamusi Heaneymu dvanáctá básnická sbírka, žertem v jednom rozhovoru poznamenal, že to vypadá, jako by napsal vlastní nekrolog. A přiléhavěji Lidský řetěz nelze charakterizovat už proto, že roku 2013 tento Nobelovou cenou ověnčený irský autor zemřel. Ale hlavně proto, jaké autobiografické detaily do ní začlenil (vzpomínky na zemřelé kolegy a přátele či náhlou srdeční příhodu) a s jakým tématem se ve své poslední knize vypořádal: útlý svazek se točí kolem toho, jaké si předáváme dědictví.
Nejde ani tak o dědictví ve smyslu rodinné linie, i když si stárnoucí umělec vybavuje rodiče a jímavě líčí, jak se staral o chátrajícího otce. Spíš je to dědictví kulturní, které spojuje „sada hrotů per“ a autor jej sám rozvíjí četnými narážkami na římského básníka Vergilia. A také dědictví jazykové, které vynikne i v českém překladu. Klíčová slova a obraty jsou totiž ponechány v anglickém, respektive latinském originále, a jejich etymologie tak udeří do očí i čtenáře, kteří nedisponují klasickým vzděláním. Pro ty ostatně Heaney psal, a proto si také vysloužil srovnání s Robertem Frostem, nejoblíbenějším americkým básníkem 20. století: oba měli dar oka a ucha a uměli vyprávět.


Jak je vidět také v Heaneyho posledních verších, on i Frost dokázali přesně pozorovat a jasně postihnout přírodní svět: vyrostli na farmě a měřili čas střídáním ročních období, zároveň věděli, že každý okamžik je jedinečný. Věřili, že lidské odchody jsou navždy, o to víc si cenili pout mezi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu