Slacklinerka: Je nutné odhodit mozek o skálu

Vypadá to ze všeho nejvíc jako cirkusová exhibice. Nicméně chůze po pár centimetrů širokém pásu neboli slackline, kterou přivedli – prý z nudy – na svět američtí horolezci, se během posledních pár let stala regulérním sportem. Včetně světových soutěží a rostoucí komunity příznivců a sponzorů. Hranice se pořád posouvají – „lajny“ jsou čím dál delší a ve stále větších výškách. Nejlepší česká slacklinerka Anna Hanuš Kuchařová ale zdůrazňuje, že slacklining je navzdory bouřlivému rozvoji vcelku poklidná disciplína.

Vnímat slackline jako skutečný sport není pro spoustu lidí jednoduché. Jak to cítíte vy – jste víc cirkusačka, nebo sportovkyně?

Tohle škatulkování neřeším. Jsem zvána na různé „cirkusácké“ exhibice, například v rámci oslav měst nebo firemní akce – a tyhle nabídky neodmítám. Neklasifikovala bych se tudíž jako „čistokrevná“ sportovkyně, ale to hlavně z toho důvodu, že sportovci hodně trénují a cílí na výkon, kdežto já nechodím ani do posilovny, ani nemám nastavené několikrát do týdne běžecké tréninky. Na druhou stranu do jisté míry sportovec jsem, protože slackline, v mém případě disciplína highline, tedy chůze na dlouhých lajnách ve výškách, prostě sportem je. Je atraktivní pro sponzory, což mi šetří spoustu peněz na vybavení a umožňuje účastnit se různých akcí po světě. I když ve skromném stylu; na expedicích přespávám ve stanu ve spacáku, vařím si na vařiči…

Když nejde primárně o výkon, o co tedy?

Samozřejmě když jsem na lajně, tak ji chci přejít a musím k tomu vyvinout určité úsilí. Na slackliningu je ale nejvíc přitažlivý jeho expediční charakter a komplexnost, chůze je až taková třešnička na dortu. Nejprve musíte někam vyjet, vyhledat místo, kde lajnu napnete, často objevujete v přírodě neprobádaná místa, kde před vámi ještě nikdy nikdo lano nenatáhl, musíte umět lézt po skalách. A v neposlední řadě musíte být týmový hráč, protože na tom závisí vaše bezpečnost. Tohle všechno jsou celkem zdlouhavé činnosti, které vás učí trpělivosti. Příprava na opravdu velké lajny může trvat týdny i měsíce.

Jak se na lajně vůbec chodí? Provazochodci udržují rovnováhu dlouhou tyčí. Proč ji na lajně nepotřebujete?

To jsou dvě rozdílné techniky. Provazochodci přecházejí napnuté ocelové lano a tyč jim pomáhá udržovat těžiště. Při slackliningu, nebo spíše při highliningu vahadlo nelze použít, protože dva a půl centimetrů široká lajna je prověšená, vlní se a vibruje. A čím je lano delší, tím víc se chvěje. Třeba při přechodu pětisetmetrové lajny v Yosemitech se jednalo o prověšení nepředstavitelných pětatřicet metrů. Co se chůze týče, já chodím bosa, s pokrčenými koleny – když chci udělat krok, položím nohu bez váhy na lajnu, srovnám si ji a plynule na ni přenesu váhu, pak stejným způsobem následuje druhá noha. Pohled fixuji na horizont, přičemž zapojeny jsou všechny smysly – vnímám ticho jen s hlasy ptáků, vůni vzduchu, sílu větru, nekonečnost prostoru… Vibrace, které z lajny přicházejí, nechávám projít celým tělem a chůzi vyvažuji lehce zdviženýma rukama. Lajna pod posouvajícími se chodidly při tom jemně šustí a musím říct, že je to zvuk, který ve mně vyvolává obrovsky pozitivní emoce.

Při akci je hloubka pod vámi třeba několik stovek metrů, vy sama jste zažila i kilometr, a před vámi lano, které možná nebudete mít sílu přejít. Co se vám v tu chvíli honí hlavou?

Přirozený pud sebezáchovy vám v tu chvíli velí něco jiného, než do čeho se zrovna pouštíte. Každá myšlenka, kterou má člověk v hlavě, se na lajně projeví a může ji rozechvět. Je nutné oprostit se úplně od všeho. Já tomu říkám „odhodit mozek o skálu“. Pokud se ale dostanete do toho správného stavu, překonáte strach a uvolníte se, jste v tu chvíli součástí naprosto všeho. Je to stav zcela naplněné přítomnosti a v tu chvíli si připadáte neohrozitelní. Člověk se vnitřně mění; v angličtině je pro tuhle zkušenost výraz „humbling“, což znamená donucení se k určité pokoře, skromnosti nebo opravdovosti. Když jdete na lajnu s velkým egem, je to problém: tohle se vždycky vymstí.

Popisujete mezní zkušenost. Znamená to, že jste na slackliningu po pár letech závislá?

Určitě je to nepřenosná zkušenost. Ale tenhle extatický stav, o kterém jsem mluvila, se ne vždy povede. Já jsem kvůli svým dvěma vážnějším zraněním, kdy paradoxně jedno nebylo z pádu na lajně a druhé jsem si způsobila špatným doskokem z opravdu banální výšky, poznala, že to není tak, že by v tom bylo ukryto všechno mé štěstí. Něco podobného lze zažít klidně třeba při józe nebo tanci, víceméně nezávisle na jakékoli činnosti, čase a místě. Takže se snažím směřovat k tomu, abych podobné stavy oproštění mysli byla schopna vnést do čehokoli. Zatím však ještě nejsem dost pozorná na to, abych s tímto vnímáním dokázala třeba umývat nádobí.