Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v této zemi nejchytřejší?

V odpovědi na otázku z pohádky by jistě v seznamu uchazečů nemohla chybět jména Václavů Klausů, staršího i mladšího.

Prvnímu nutno přiznat hlavní zásluhu na tom, že rozvod Československa, jemuž zřejmě nebylo možno zabránit pro povahu slovenského vůdce ochotného prosadit jej i přes mrtvoly, proběhl dík strategii českého premiéra přímo ukázkově. Když ten však následně seznal, že ho v bezmezném panování českému lidu omezí Evropská unie, stal se jejím zapřisáhlým nepřítelem.

Tvrzením, že naše země v ní ztratí suverenitu, kterou ve skutečnosti držela od Bílé hory jen křehce pouhých dvacet let první republiky, ohrožuje Klaus senior největší šanci, jakou Evropa a s ní Česká republika za celé dějiny dostaly, když místo kultivace EU propaguje její likvidaci, a tedy zaručený návrat k dalším válkám.

Jak schopným odborníkem na školství se stal jeho syn, neumím posoudit, ale jeho razantní odsudek účasti české armády na misích v zahraničí svědčí o tom, že i on patří k intelektuálům podřizujícím vyšší zájem celé společnosti osobnímu. Ve svém zdůvodnění, proč jsou bez vážných důvodů utráceny životy našich vojáků na bojištích daleko od domova, naprosto přehlíží jeden z nejvážnějších: kvalitě každé armády pomáhají víc než nejlepší výcvik vlastní zkušenosti z ostrého nasazení v podmínkách boje.

Za všechna léta od zapojení do NATO získalo plnohodnotnou bojovou zkušenost už několik tisíc našich mužů i žen, a velení Aliance opakovaně hodnotí jejich činnost jako špičkovou. Má to hned…