Porod za sto dvacet

Na české porevoluční dějiny se můžeme dívat jako na sérii paralelních příběhů úsilí o přiblížení postkomunistického státu západním zvyklostem. V některých oblastech se to podařilo celkem rychle, jinde to šlo ztuha a někde se navzdory heroické snaze o změnu vývoj téměř zastavil. Jednou takovou oblastí je české porodnictví.

Neplatí to samozřejmě všude. Lékařská úroveň zdejších porodnic je většinou velmi dobrá, děti dobře obstarané (i když stále často oddělované od matek) a dnešní rodičky – pokud jsou informované a aktivní – mohou v daleko větší míře ovlivnit poskytovanou péči. Až na jednu výjimku, která ovšem výmluvně ilustruje skutečný stav české porodní svobody. Tou výjimkou je porod doma.

Nechceme se teď pouštět do nekonečných sporů, o kolik je takový způsob přivedení dítěte na svět rizikovější než porod v porodnici. Spokojme se s faktem, že na Západě se doma běžně rodí a část českých žen o to rovněž stojí. České úřady ale dělají všechno pro to, aby jim tuhle možnost znepříjemnily.

K bezpečnému domácímu porodu je dobré přizvat zkušenou porodní asistentku. Před šesti lety však vešel v platnost zákon, který profesionálkám asistenci u domácích narození rafinovaně zkomplikoval. Vyžaduje po nich povinnou registraci, ovšem příslušné úřady v ní žadatelkám odmítají uznat možnost vést porod. Přeloženo: přijít asistovat ženě do domácího prostředí není povolené. Po omezující novele prosazované nepřátelsky naladěnými lékaři-porodníky v komunitě asistentek zavládla lehká panika z možných následků. Část jich začala působit v utajení, jiné pokračovaly ve své práci otevřeně. Čekalo se, kdy stát ukáže zuby.

Ta chvíle přišla právě teď – asistentka Hana Johanka Kubaňová dostala od středočeského krajského úřadu pokutu sto dvacet tisíc korun za přítomnost u několika domácích porodů, při nichž neudělala žádnou profesní chybu. Po vleklé soudní tahanici Ivany Königsmarkové, kterou ukončil až Ústavní soud, je to další pokus potlačit domácí porody finanční likvidací jejich průvodkyň.

Jde nejen o učebnicový příklad úřednické šikany. Stát navíc svým přístupem hazarduje s bezpečím novorozeňat a rodiček. Hrozba finančního postihu porodní asistentky odradí ještě víc – a rodičky, které odmítají přivést dítě na svět v porodnici, tak budou častěji zůstávat v křehké životní chvíli bez odborné pomoci.

Tenhle příběh našeho dohánění Západu tedy zatím končí nepříjemnou zprávou, že státu téměř třicet let od revoluce pořád záleží víc na vlastních předsudcích než na svobodě a zdraví matek a dětí.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři,

příjemné čtení vám přeje

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora