Od Burešové k Burešovi

To srovnání vyznívá krutě, vyhnout se mu ale nejde. V čase, kdy nová ministryně spravedlnosti Taťána Malá čelí otázkám, proč opisovala i ve své druhé diplomové práci, psané na téma chovu králíků, odešla na věčnost první porevoluční ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Jak stvrdily nekrology, odešla v ní široce uznávaná osobnost české justice.

Ve stejný čas se tak píše o dvou ženách, které reprezentují dvě rozdílná období porevolučního Česka. Rozdíl v jejich osobách je propastný. Dagmar Burešová se narodila deset let před začátkem války. V roce 1952 promovala na právech a vypracovala se na špičkovou advokátku v oblasti pracovního práva.

Neméně důležitou její profesní výbavou byla odvaha. Po nástupu normalizace hájila u soudu desítky lidí, kteří se dostali do sporu s totalitním režimem. Jejím nejznámějším případem se stala obhajoba Libuše Palachové, matky Jana Palacha, která se bránila útokům komunistického poslance Viléma Nového a jeho snaze znevěrohodnit Palachovu oběť. Odvaha hájit právo v politicky citlivých případech vynesla Burešové šikanu ze strany režimu.

Její přátelé mluví o odvaze v situacích, kdy nikdo nevěděl, jakou cenu si vyžádá. A taky o dobré hodnotové orientaci v systému, kde vládla zbabělost a alibismus. To vyneslo Burešovou po revoluci do funkcí, v nichž vydatně pomáhala formovat nový demokratický stát - napřed byla první ministryní spravedlnosti, pak předsedkyní České národní rady. Zasloužila se o proměnu soudnictví, podílela…