Se Sokolem na americké řece

Je neděle, a přesto vstáváme brzo. Kontroluju na mobilu počasí, super, tak dnes vlhkost jen 70 procent! Volám na manžela, zatímco si oblíkám své patriotické triko Czech Independence 1918–2018. Manžel mezitím dává na poslední chvíli naše věci do batohu a kontroluje své klobásky v krabičce. Cesta do národního parku Shenandoah nám trvá něco přes hodinu a čtvrt, což je podle amerického standardu awesome. Přijíždíme k řece přesně v 9.15, vždyť bratr Tibor říkal, sraz 9.15 sharp (přesně)! Jakmile vyskočíme z auta, přejdu na manžela v češtině. Kolem nás slyšíme česky štěbetající děti, jak si hrají s balonem. „Ahoj, dobré ráno,“ zdravím sokolníky, kteří se shromažďují kolem kanceláře půjčovny kajaků.

Řeka je široká a hluboká. To není jako na Vltavě. „Neboj, to je takovej olej, to nic není,“ slyším odevšud. Mrknu na manžela, který byl poprvé a naposledy na vodě v šesti letech.

„Jo, lidičky, ty peřeje na tom jednom místě můžou mít až pět stop, říkala paní,“ hlásí náčelník. Sakra, kolik to je v centimetrech, přemýšlím rychle v hlavě, zatímco nasedám do kajaku. „Tak poslouchej, já jsem tvůj háček, a ty jseš zadák, jasný? Jako kormidlo,“ vysvětluju svému zadákovi. „Ty jseš háček a já jsem zadek? Opakuje můj americký manžel česky. „Za-dáák! To je fuk, hlavně kormidluj.“ Na hodinu češtiny teď není čas.

Po jedné míli zastavujeme před peřejemi. Naposledy si vyjasňujeme, kudy co nejlíp projet. Sokolníci jsou nabití adrenalinem a skáčou z břehu po laně do vody. „Dášo, ty piva otevřeme až po peřejích, jo?” říká jeden ze zkušených vodáků. Já na pivo nemám ani pomyšlení, snažím se nejančit při pohledu na bílou pěnu v dálce. Nakonec jsme překvapivě jedni z těch, co se nevyklopí, zhodnotím při pohledu na mokré vodáky, kteří ale šťastně otevírají plechovky s pivem. „Suši, kdo chce suši?“ volá jeden z bratrů. To bych si dala… dívám se na své uvařené portobello houby v sendviči. Ze suši se nakonec vyklubala obrovská pětikilová ryba, napůl už shnilá, kterou jeden z bratrů sokolníků nabízel na svém pádle. Kevin, Američan, jehož manželka právě odjela na léto do Čech, nám prozrazuje: „Slyšel jsem, že tu má někdo kila řízků! Kila!“ Můj manžel zastříhá ušima, řízky by si dal. A Kevin asi taky, ale má jen potopené pomeranče a manželku na léto v Čechách. Nešťastník. Načež se mezi americkými manželi rozpoutá diskuse, kde koupit správnou strouhanku na řízky a jak je tu těžké sehnat pořádné sádlo. Řeka se nakonec po pár peřejích ukáže jako olej. „Skoro jak na Vltavě, jen ty hospody tu chybějí,“ stýská si Kevin, „to je ale turistika, od hospody k hospodě, ne jak tady!“ To má pravdu. Je to tu pravá divočina. Během cesty nepotkáme žádné vodáky, svědky nám jsou jen želvy na břehu a jestřábi nad námi. Domů dorazíme unavení, mokří a promrzlí, ale šťastní z krásného výletu.

Eliška Prushankin,

Washington, D.C.