Wagnerová: To nebyl Ježíš, ale symbol koloniální Evropy

Nedávno jste šla na divadelní představení v Brně, které vyvolalo velkou kontroverzi, protože Ježíš při něm znásilňuje muslimku. Líbilo se vám to?

Jezusmarjá, no tak především se mi vůbec nelíbí ta otázka. To, o čem mluvíte, byl dílek představení. Navíc to, jak to bylo provedeno, nebylo nic brutálního, v řadě jiných inscenací vidíme daleko ostřejší, tvrdší scény. Mluvíte o Ježíši, ale to nebyl Ježíš, to byl symbol, já tvrdím symbol Evropy. Té Evropy, která měla, řekněme, kolonie, která řadu zemí, co si budeme povídat, docela dost vysála, která se k řadě lidí rozhodně nechovala s povinnou úctou. Naopak jim dávala najevo, že jsou „untermench“, podlidi.

Řady lidí se to představení mohlo dotknout, zkoušela jste se vžít do jejich pocitů?

Ti, co tam šli hájit, jak oni říkají, slušnost, ti, co si říkají tzv. Slušní lidé, tak ti prosím vrazili na scénu v samém počátku, ještě než k něčemu došlo. V tu chvíli tam byla jen nahota. Proti čemu protestovali, vždyť to ani neviděli.

Jiní to viděli celé, a právě je to mohlo zasáhnout. Ne nahota, ale znásilňování, do nějž jsou vtaženi představitelé náboženství.

Velmi brzy se vědělo, o čem to je. Jestli někdo byl zasažen, nevím, proč tam chodil. To je docela masochistické, ne? Nechat se zraňovat úmyslně. Zkusme se na to dívat z hlubší perspektivy. Režisér představení byl bosenský Srb, hrůzy, které se v jeho zemi děly, hrůzy, v nichž byli zapleteni křesťané, kteří se k muslimům někdy chovali šíleným způsobem, to přece představuje nějaký kontext toho celého. Jednou z funkcí umění je provokovat společnost k nějakému zamyšlení, mnohdy i nevybíravými prostředky, první plán představení podle mě nebyl urážet křesťany.

Co jím tedy bylo?

Jsem katolička, zároveň jsem ale milovnice svobody umění a svobodné společnosti. To, co jsem viděla, jsem nevnímala jako útok na křesťanského Boha. Mě to znovu přivedlo k přemýšlení o tom, co se dělo v Jugoslávii v devadesátých letech, mluvím o těch masakrech a jejich příčinách. Pro mě ta divadelní hra byla o tom, že spouštěčem hrozných nenávistí je, když jeden s druhým jedná bez respektu, když ponižuje jeho lidskou důstojnost, v úplně bazální podobě.

Na protestující „slušné lidi“, kteří přerušili jedno z představení, jste podala trestní oznámení. Co přesně způsobili?

Tím, že vtrhli na jeviště, znemožnili vidět představení, na které diváci přišli. Dopustili se tak výtržnictví. Je navíc neuvěřitelné, že někdo mi má říkat, na co se mám koukat a na co už ne, to je zjevná, hrubá neslušnost. V tom se cítím daleko více ohrožená, než když někdo ukáže holý zadek.

Mezi hrubou neslušnost patří i lež, která se v poslední době stává součástí politického střetu. Naposledy lhal šéf komunistů Vojtěch Filip, když tvrdil, že kandidát na šéfa diplomacie Poche hlasoval pro přijetí velkého počtu migrantů. Když se ukázalo, že Poche hlasoval přesně opačně, mávl nad tím Filip rukou, že ví, že lhal, a že mu to nevadí. Lžou politici nyní více, než když jste do politiky aktivně před šesti lety vstupovala?

Neodvážím se to nijak kvantifikovat. Někteří politici lhali vždy, co je nyní možná nové, je to, že jsou přijímáni v těch nejvyšších politických patrech. Mluvím o prezidentovi, to tady dříve nebylo. Navíc se mi zdá, že jaksi mizí stud, který byl s lhaním dříve spojený a který lhaní alespoň částečně bránil.

Zkusme se na to podívat opačně. Zdá se, že čím dál více lidem lhaní politiků nevadí, proč to tak je?

Říká se, že jaký pán, takový kmán. Když se nějak chovají špičky ve státě, nelze se divit, že se stejným způsobem chovají i ti, co se cítí hierarchicky níže.

Je to jediný důvod?

Společnost vidí, že lhaním se lze dostat výše, snad jim to ani nelze mít za zlé, když se chtějí mít také lépe. Před sebou samými si to odůvodňují chováním těch nahoře.

Může občan poznat, že mu politik lže?

Může, ale vyžaduje to čas a energii politiku sledovat. V tomhle směru je to výzva pro každého.