Hřích to go

Teď se budeme stydět. Všichni, hluboce. Za hřích to go, za papírové zlo, za svou slabost pro kávu i obecně. Ďábel se skrývá v kelímku na jedno použití.

Dát si každý den kapučíno do kelímku je neodpovědné a neblahé, zlé a nemravné. A kdo si dá dvě, ať si posype hlavu popelem – z popelníku před svou oblíbenou kavárnou. V Německu je víc kelímků než Němců. Konkrétně tři miliardy ročně, což je množství, které váží 110 tisíc tun, stejně jako Eiffelovka. Z českých kelímků s potiskem „káva s úsměvem“ nebo tak něco by určitě byla aspoň Petřínská rozhledna – přesné počty nejsou známy, ale jen jedna česká firma Ekobal jich ročně vyrobí 100 milionů. Věž se tyčí jako kárající prst a vyzývá – styďte se. Víc.

A ještě víc, protože kelímky hned tak nezmizí. Jsou sice z papíru a hříšník by chtěl věřit, že se stejně jako on obrátí v prach. Ale je to jen záludná šalba. V kelímku je totiž vrstva polyetylenu PE. PE jako peklo na zemi. Je tence nanesená po celé vnitřní straně kelímku. Kvůli tomu se dá kalíšek recyklovat pouze na speciální lince, kde se plast oddělí a která v Česku možná vůbec není – a jestli je, kelímky se tam určitě nikdy nedostanou.

Mea maxima culpa, má veliká vina, a aby to bylo ještě horší, už troubí polnice a plazí se sem tuleni a nad nimi se vznáší albatrosi a žalují, že jim ty naše kapučínka zabíjí mláďátka, která si hrála, myslela, že je to výtečná rybička, a pak se jim to zaseklo na čumáčku a… známe ty výjevy z plastové apokalypsy.

A to všechno kvůli našemu…