Nežijeme na ostrově

Angela Merkel už nechce za každou cenu prosadit uprchlické kvóty. Jejich povinné zavedení v září 2015, když bylo Česko a několik dalších postkomunistických zemí na summitu evropských ministrů vnitra přehlasováno, z jejího pohledu k ničemu nevedlo. Zvláště v postkomunistických zemích vyvolalo panický odpor, který komplikuje hledání společného řešení.

Je pro český přístup k okolnímu světu bohužel typické, že se její aktuální slova k budoucnosti evropské migrační politiky v našem veřejném prostoru smrskla na sdělení, že „Merkelová už nechce kvóty“. Se zadostiučiněním, že tohle jsme přece říkali od samého počátku. Tuzemští politici a většina médií však v roce 2015 pokřivili realitu, když si z mozaiky německých a evropských řešení uprchlické krize, která dávala smysl pouze vcelku, vybrali jen kvóty a soustředili veškerou energii na jejich odmítání.

Kancléřka teď už nechce rovnoměrnější rozdělení běženců po Evropě tlačit „silou“ a pod pohrůžkou finančních trestů. Místo toho navrhuje „flexibilní systém rozdělení úkolů, ve kterém každá země koná své vlastní, ale srovnatelné příspěvky ke zvládnutí společného problému“. Chce touto změnou názoru překonat blokádu při jednání o budoucí společné migrační politice. Je to vstřícné gesto a nabídka dialogu ostatním zemím Unie, podle základního principu „merkelismu“, že kde existuje dobrá vůle, tam se dá najít dobré řešení.

Naše vláda, v čele s Andrejem Babišem, by nyní měla projevit vnitropolitickou odvahu a tuto dobrou vůli prokázat…