Hú! Fotbaloví romantici mají komu fandit

Favorizovaná Argentina v úvodním duelu na mistrovství světa v Rusku jen remizovala s Islandem 1:1. Seveřané přitom hráli svůj vůbec první duel na MS v historii. Při této příležitosti výjimčně odemykáme profil islandského mužstva, který vyšel v rubrice O kom se mluví. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Na Islandu žije méně lidí než v Brně a osm měsíců v roce je tam takový nečas, že se venku nedá hrát fotbal. Je tedy nanejvýš logické, že islandská reprezentace donedávna prakticky výhradně prohrávala – ještě před šesti lety se ve světovém žebříčku národních týmů pohybovala kolem 130. místa.

Pak ale u polárního kruhu vybuchl fotbalový vulkán. Před dvěma lety se Island poprvé v historii probojoval na mistrovství Evropy a na cestě mezi osm nejlepších vyřadil v kvalifikaci silné Nizozemsko a na turnaji senzačně přehrál například Anglii. Seveřané se jako nejmenší účastník v dějinách světových šampionátů představí i na právě začínajícím turnaji v Rusku. Na rozdíl od hvězdné Itálie nebo českého týmu, které v kvalifikaci selhaly.

Víc než to štěstíčko

Jako každá správná islandská sága má i tento sportovní příběh vytříbené charaktery hlavních postav. Trenér Heimir Hallgrímsson před domácími reprezentačními zápasy pravidelně chodí do hospody v Reykjavíku a s fanoušky rozebírá taktiku. Je to amatér v nejlepším smyslu toho slova: kromě svého angažmá v národním týmu pracuje jako zubař na Vestmanských ostrovech, sopečném souostroví se čtyřmi tisíci obyvateli, vesměs rybáři, a reportérovi z německého časopisu 11 Freunde po rozhovoru s bravurou odstranil zubní kámen.

Brankářská jednička Hannes Thór Halldórsson natočil akční komedii, režíruje reklamy a je podepsán pod videoklipem islandské účastnice písňové soutěže Eurovize. Před třemi lety si ale dal od režírování pauzu. Potřeboval více času pro nečekaně úspěšnou fotbalovou kariéru. Během reprezentačních srazů si nadále čas od času sedne stranou od spoluhráčů a píše scénáře.

K týmu patří i unikátní způsob oslav: hráči po zápase předstoupí před své fanoušky a za zrychlujícího se tleskání nad hlavou stupňují vítězný pokřik „Hú!“. Svérázné oslavy, krkolomně znějící jména hráčů, kulisy mimozemsky krásného Islandu, dobré PR a v kontinentální Evropě rozšířený sklon romantizovat si tamní život by však neměly odlákat pozornost od reálných příčin úspěchu.

Samozřejmě, patří k němu „štěstíčko“ a to, že „hráči jezdí po zadku“, jak praví oblíbená sportovní klišé. Prospívá tomu soudržnost, která malou islandskou komunitu charakterizuje. „Víme, že na mezinárodní úrovni máme šanci, jen pokud každý obětuje krev pro spoluhráče a pro tým,“ opakuje v rozhovorech vousatý kapitán týmu Aron Gunnarsson. Soudržnost se projevuje i mimo hřiště: postřehy a nové poznání sdílejí trenéři i lékaři fotbalových, házenkářských či basketbalových reprezentací.

Ovšem základ úspěchu tvoří nové přemýšlení a investice, které přišly na scénu na přelomu tisíciletí. Island před 20 lety využil peníze za televizní vysílací práva z mezinárodních fotbalových asociací ke spuštění masového systému vzdělávání trenérů. Nyní má ostrov nejhustší síť vyškolených fotbalových koučů na světě. „I kluci, kteří začnou chodit na tréninky ve čtyřech letech, dostanou kvalitní koučink,“ řekl před dvěma lety deníku The Guardian Dagur Sveinn Dagbjartsson z Islandské fotbalové asociace.

Podle zmiňovaného časopisu 11 Freunde má něco přes 800 Islanďanů licenci úrovně UEFA A či UEFA B, pro které museli absolvovat kolem 100 hodin seminářů. Děti ve věku osmi nebo devíti let koučují výhradně vysoce vzdělaní trenéři, kteří podporují kreativitu a rozvoj potenciálu malých kluků. Uřvaní cholerici, kteří nechají nešikovné či chybující děti za trest dělat dřepy, a taťkové samouci z trenérských lavic zmizeli.  Péče o děti je promyšlená, to by ale nestačilo, kdyby během osmi měsíců zimy, větru a deště nebylo kde hrát. Islandský fotbalový svaz, kluby, centrální a lokální vláda spojily na počátku tisíciletí síly ke stavbě sportovišť. V zemi vyrostlo 11 hal s hřišti splňujícími parametry běžných stadionů.

Současná skvadra islandských reprezentantů je první, která v nich mohla po celý rok trénovat, přezdívá se jí „generace z haly“. Podobně cíleně se peníze investovaly do menších hřišť a hal v sousedství většiny škol.

https://www.youtube.com/watch?v=uJ_fh_Ks9QY

Stavělo se v časech deregulovaných finančních trhů, kdy na Island plynuly miliardy eur a místní byznysmeni se zaplétali do pavučiny nesrozumitelných finančních produktů a dluhů. V roce 2008 přišel bankrot a vystřízlivění. Sportovní infrastruktura se však stihla postavit a brzy se ukázalo, že Island dokázal mnoho peněz z kasinové éry dobře investovat. V oblasti sportu neplynuly například do supermoderního národního stadionu, ale do zmíněných sportovišť postavených pro běžné hráče na mnoha místech Islandu.

Finanční boom počátku tisíciletí byl pomíjivý a Islanďané vědí, že i jejich fotbalisté zažívají neopakovatelné roky. Země se 340 tisíci obyvateli nemůže trvale porážet mnohem větší soupeře a vyhlídky na šampionátu v Rusku také nejsou nejlepší. Island si vylosoval nejtěžší skupinu s Argentinou, Chorvatskem a Nigérií a největší hvězda, útočník Gylfi Sigurðsson, kvůli zranění od března nehrála. To nic nemění na faktu, že díky outsiderům z ostrova lávy a ledu mají komu fandit ti, jejichž divácké tužby občas docházejí naplnění jen s obtížemi. Třeba fotbaloví romantici nebo lidé, kteří sportovní tabulky zrovna neprožívají.