Nacistická kulturní politika v Protektorátu

Nacistická správa nedisponovala na našem území tolika lidmi, aby mohla svou kulturní politiku prosazovat pouze s pomocí německých zdrojů. Neobešla se bez pomoci desítek tisíc českých zaměstnanců, kteří udržovali aparát v bezporuchovém chodu. Neplatilo to samozřejmě vždy. Když v prvních dvou letech docházelo v kinech k projevům nesouhlasu během promítání propagandistických předfilmů, česká policie je přes příkaz shora nechávala bez trestu.

„Ve většině zpráv je řeč o tom, že navzdory ,usilovnému pátrání personálu‘ původci ,nemohli být vzhledem k tmě a plně obsazenému hledišti vypátráni‘,“ cituje devětatřicetiletý německý historik Volker Mohn ze zprávy protektorátního ministerstva vnitra o promítání ve Vítkovicích. Existuje však i bezpočet příkladů, kdy se Češi naopak aktivně podíleli na šíření „nezávadného umění“.

Mohn prošel bezpočet podobných svodek i dalších dokumentů jak české, tak německé provenience – a podařilo se mu složit nejprokreslenější obrázek o naší kultuře v období, které jsme zvyklí označovat za nejtemnější v našich dějinách.

Klid na práci

Úspěšné tažení Evropou v začátku války změnilo původní plány nacistických pohlavárů s přeměnou protektorátu na německy hovořící stát. Vojenské síly se rozptýlily od Paříže až po Moskvu a zdejší prostor se zbrojovkami měl primárně sloužit jako zdroj válečného materiálu s bezproblémovou pracovní silou. Mohn ukazuje, jak se právě kultura ukázala coby klíčový nástroj prosazování teze, že základem nacistického…