Prvním bodem programového prohlášení pomalu vznikající vlády je odmítnutí přijímat v rámci Evropou schválených kvót uprchlíky z oblastí válečných konfliktů. Tato skutečnost se mi vybavila na vernisáži výstavy Druhý život, která až do podzimu putuje po českých a moravských městech. Výstavu uspořádalo velvyslanectví Švýcarské konfederace v roce padesátého výročí pražského jara. Po srpnové invazi se Švýcarsko ujalo více než dvaceti tisíc uprchlíků z okupovaného Československa. Výstava prezentuje pětadvacet fotografických portrétů vybraných emigrantů od česko-švýcarské fotografky Iren Stehli spolu s popisem jejich druhého života v nové zemi.
Základní motiv, který spojuje nejen osudy lidí prezentovaných na výstavě, ale i drtivé většiny všech Čechoslováků, kteří po roce 1968 uprchli do Švýcarska, je, že v druhé vlasti uspěli. Ať už to byl zpívající farář Svatopluk Karásek, který se stal oblíbeným pastorem Švýcarské reformované církve, či biochemik Ivan Lefkovits, zakladatel Imunologického ústavu v Basileji, anebo hokejista Jaroslav Krupička, který pomohl pozvednout švýcarský hokej na světovou úroveň. Další a další příběhy nelehkých nových začátků, končících nejen osobním úspěchem, ale i přínosem pro celou společnost. Zlaté české ručičky a hlavičky? Možná, ale především vstřícný přístup Švýcarů k nově příchozím.
Švýcarsko dávalo po okupaci všem uprchlíkům z Československa ihned víza a pracovní povolení a v prvních měsících hradilo většinu životních nákladů. Pomoc ale…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
