Dobře to střihnout

Čeští filmaři se příliš často nepokoušejí převést na plátno díla zdejších spisovatelů. A platí to i pro populární a oceňované knihy Petry Soukupové, považované řadou literárních kritiků za nejvýraznější českou spisovatelku současnosti. V jejím případě by k tomu navíc vybízelo filmařsky vděčné téma rodinných vztahů i to, že její díla mají často až podobu scénáře. Nicméně na knihu držitelky Ceny Jiřího Ortena i Magnesie Litery došlo až nyní.

Devět let poté, co vyšla její nejznámější próza Zmizet, se do kin dostává rodinné drama Na krátko – a sama autorka k němu dodala scénář podle prostřední ze tří povídek, jež tvoří tuto knihu psanou z dětské perspektivy. Doménou Soukupové jsou rodinná dramata, napětí nad večeří, křivdy, zrady, bojůvky a přetahovaná o moc. Ve svých nejsilnějších momentech dokáže zarámovat kus vztahové reality a nechat ji plynout před očima s nádechem dokumentu. A to se podařilo i v Na krátko.

Mladý režisér Jakub Šmíd – pro něhož je to druhý film – mu dal patřičně strohou podobu polodokumentu. Jedenáctiletý Jakub žije se svou matkou a nevlastní sestrou v panelákovém bytě a sní o tom, že se jednou podívá za tátou, který pracuje jako lodní kapitán ve Švédsku. Nebo tak mu to aspoň řekla máma. Ve škole se mu posmívají voláním „Švéde“, šikanují ho a s nevlastní sestrou se nemohou vystát. „Já vlastně na ten film moc nejsem,“ odpověděla v roce 2010 Soukupová v rozhovoru pro časopis Host na otázku „Literatura, nebo film?“. Na…