Dědictví sametové revoluce

Jedním z předpokladů svobodné a demokratické společnosti je předvídatelnost systému, chcete-li postupu státu. Pokud vím, že to, co dělám, je v souladu se zákonem a dobrými mravy, nezasáhne proti mně síla státu. A když se tak stane, dovolám se nápravy. Není totiž nic horšího, než když státní moc využije represivní prostředky, aby potlačila naši svobodu vyjadřování.

Když policie před dvěma lety tvrdě zasahovala proti lidem vyjadřujícím kritiku politiky čínského prezidenta (který byl zrovna na návštěvě Prahy), bylo na první pohled jasné, že porušuje lidská práva. Nebylo zapotřebí žádného právnického vzdělání, aby člověk věděl, že nikoli protestující, ale bezpečnostní složky porušují zákony.

Ukázkovým příkladem se pak stal zásah policie proti lidem, kteří vyvěsili tibetskou vlajku na své okno. Policejní tým přikázal vlajky strhnout, protože by je mohl vidět čínský prezident ze svého pokoje v hotelu Hilton. Jako argument použil komickou výmluvu, že by se za vlajkou mohl skrývat terorista. Nepochybně by každý terorista na sebe takto upozornil, nehledě na to, že jiná zakrytá okna nevadila.

Postup policie nejdříve odsoudil městský soud, ale ministerstvo vnitra podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. A ten minulý týden naštěstí podpořil rozhodnutí nižší soudní instance.

Na první pohled by se to mohlo zdát jako jedno banální rozhodnutí, ale takhle se definuje svoboda. K jejímu narušení v každé společnosti jednou začas dojde. Dokonce i v těch s několik staletí trvající demokracií. Jenže když ono narušení nastane, je třeba se ozvat a následně se musí práva zastat kontrolní instituce. To se nyní stalo, zasáhly soudy.

Navíc s ukázkovým dovětkem soudkyně Evy Šonkové, který zní: „Vyjádření občanského postoje, které už nemusí být vzdorem, ale jen prostým výkonem zaručené svobody, je dědictvím sametové revoluce, které je třeba opatrovat.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor