Neklid v jaderném klubu

Když před šesti lety nedlouho po svých devadesátých narozeninách zemřel harvardský profesor Roger Fisher, věnoval mu týdeník The Economist dlouhý text na rozloučenou. Fisher byl pozoruhodným praktikem i teoretikem v oboru vyjednávání mezi nepřáteli. Věřil v osobní lidský kontakt, klidný odstup od  problému a racionální zvažování všech možných variant řešení. Na jeho radu prý Ronald Reagan přiměl Michaila Gorbačova, aby spolu před začátkem klíčových jednání o jaderném odzbrojení nejdříve poseděli u plápolajícího krbu a poklábosili o světě i o životě. Na egyptského prezidenta Násira zase během konfliktu na Blízkém východě zafungovalo, když se ho Fisher zeptal, jestli si umí představit, s jakým ohlasem by se asi doma setkala izraelská premiérka Golda Meir, kdyby přistoupila na všechny jeho požadavky. „Panečku, to by byla v pořádném maléru,“ rozesmál se údajně Násir a pak náhle zmlkl a ponořil se do svých myšlenek.

Jedním z nejpodivnějších antikonfliktních nápadů harvardského profesora byl však způsob, jak zabránit tomu, aby americký prezident v záchvatu vzteku, malomyslnosti, šílenství či prosté lidské hlouposti nejednal zkratovitě a nevydal jako první příkaz k použití jaderných zbraní. Fisherovo řešení bylo elegantní a zároveň naprosto děsivé. Potřebný číselný kód se měl umístit do malé kapsle a ta se měla zašít do těla jednoho z prezidentových poradců, do těsné blízkosti srdce. Poradce by také měl vždy při sobě mít dlouhý řeznický nůž. Pokud by se prezident rozhodl využít…