Nejen země, ale i tohle město je naše

Je to jen jedna z ulic jednoho města. Na první pohled není ničím výjimečná, stojí na ní domy, jezdí auta a chodí lidi. Právě proto ale ukazuje zajímavou věc: s jakou směšnou setrvačností se v Česku formuje vzhled měst a život v nich.

V našem „příběhu“ jde o pražský Smíchov, který vznikal a dlouho fungoval jako dělnická čtvrť továren a činžáků kolem nich. Po revoluci se továrny zavíraly, bouraly a na jejich místě vznikly obchodní domy. Činžáky zůstaly, dostaly nové fasády a bohatší nájemníky.

Žádaná rezidenční čtvrť na břehu řeky hned vedle legendární Malé Strany ale dostala ránu, z níž se nemůže vzpamatovat. Plánovači sem svedli hned několik rušných silnic vedoucích z jednoho okraje města na druhý. A aby bylo všem jasné, že Smíchov je a bude tranzitní čtvrtí aut, vznikla v jeho středu obří křižovatka propojující dva široké tunely.

Naše modelová ulice zmíněná v úvodu se jmenuje Radlická a je jednou z těch, které dnešní tvář Smíchova beze zbytku reprezentují. Po třech rušných pruzích tudy jezdí šňůry aut směřující z tranzitních tunelů nebo do nich. Během dne to znamená, že stěží někdo přejde ulici, aniž by riskoval přejetí. Telefonovat se nedá, pokud máme slyšet hlas na druhém konci linky, a kdo nemusí, tak se tady nezdržuje. Fakt, že Radlická patří autům, nekompromisně stvrzují železné zábrany, které znemožňují bláhovým chodcům přebíhat mimo přechod.

Kolem Radlické se nejen bydlí a chodí do školy, v posledních letech tu rostou sídla firem. Je tu Mafra, Seznam,…