Nevolnost v Essenu

Jörg Sartor (61) pracoval v černouhelném dole a ve 49 letech kvůli krachu těžkého průmyslu musel odejít do předčasného důchodu. Vysloužilý horník si vymyslel novou náplň života: založil v Essenu pobočku německé sítě charit zvaných Tafel a posledních dvanáct let ji bez honoráře vede.

Od supermarketů dostává potraviny před koncem data trvanlivosti a rozdává je potřebným. Teoreticky si je v jedné z jedenácti výdejen může vyzvednout kdokoli s příjmem pod 800 eur měsíčně. V půlmilionovém Essenu, městě plném uzavřených hutí a bývalých hornických sídlišť, to jsou desítky tisíc lidí. Proto charita vydává omezený počet ročních členských průkazů a automaticky je prodlužuje jen důchodcům.

Na začátku uprchlické krize před třemi lety tvořili cizinci zhruba třicet procent Sartorových zákazníků. Pak ve frontě na jídlo přibyli zvláště syrští uprchlíci a poměr se obrátil. Cizinci vloni tvořili pětasedmdesát procent. „Začali jsme pátrat, proč k nám přestali chodit Němci, proč si ani chudí důchodci neprodlužovali členské karty,“ vzpomíná Sartor při setkání u sklenice piva na zahrádce restaurace v areálu bývalého dolu. „A brzy jsme na to přišli. Klientům vadilo, že arabští muži předbíhají a jsou hluční. Už se u nás necítili dobře. Když babička viděla u vchodu desítky Arabů, tak se radši otočila a šla pryč.“

Sartor proto přestal vydávat nové členské průkazy cizincům, a to až do chvíle, kdy poměr mezi domorodci a imigranty bude alespoň půl na půl. „Chtěli jsme zase nastolit rovnováhu,“…