Volba prezidenta: Čas na změnu

Před prvním kolem prezidentských voleb mimořádně odemykáme komentář Erika Taberyho z aktuálního tištěného Respektu 02/2018. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Češi ctí své prezidenty. Dokonce i ty, kteří nectí své občany. Disident a duchovní Václav Malý byl zaskočen mírou kritiky, která se na něj snesla, když si v roce 1989 dovolil na Letenské pláni zvolat: Podívej se, Gusto, jak je tady husto. A to byl Gustáv Husák jednou z nejodpudivějších postav našich dějin, protože mimo jiné řídil likvidaci svobod, zavírání lidí do vězení, destrukci kulturního dědictví. Češi mají tendenci prezidenty omlouvat s tím, že chyba je hlavně někde jinde. Příčinou je zřejmě nevyslovená víra, že hlavy státu jsou něčím lepším, podobně jako naši předkové vnímali krále.

„Omlouvání“ prezidenta se dočkal i Miloš Zeman. Politik v jiné pozici by po jeho přehmatech a skandálech neměl šanci na znovuzvolení. Aura prezidentského úřadu ale už nepomáhala ani jemu, vždyť důvěra v hlavu státu několikrát prudce klesla. Proto se pokusil vytvořit „vnější okolnosti“, pomocí nichž se na chyby zapomíná. Těmi okolnostmi má být cosi jako kulturní válka zuřící mezi Čechy. Je tu jedinečná šance ukončit tuto umělou válku a dát příležitost někomu jinému. Miloš Zeman jako prezident selhal.

Strážce pravidel

Česká politika má řadu zvláštností a jedna z nich se týká právě prezidentů. Ačkoli u nás – pokud jde o pravomoci – nemají silné postavení, politická éra se skoro vždy pojmenovává podle nich. Tím se lišíme jak od Rakouska, tak i Německa, Slovenska či Maďarska, kde jsou prezidenti spíše formálními zástupci své země a do vnitřních politických bojů zasahují jen velmi opatrně.

Pakliže se podíváme na určení role hlavy státu v české ústavě, tak hlavním úkolem prezidenta je reprezentovat společnost v zahraničí a garantovat ctění pravidel doma. To je stvrzeno i jednou z nejdůležitějších pravomocí, a sice návrhem ústavních soudkyň a soudců.

Mezi pravidla ale patří i způsob jednání, tedy že prezidentovým úkolem je hájit základní ideje státu a na nich společnost kultivovat a spojovat. Přitom je důležité decentnost a zdrženlivost, které tuhle roli provázejí, nezaměňovat s bezvýrazností či absencí názorů. Ostatně obhajovat hodnoty, na kterých Československo před sto lety vzniklo – tedy západní orientaci, humanismus a ctění lidské důstojnosti –, dnes není zrovna nejjednodušší.

Miloš Zeman pojal prezidentský úřad velmi svérázně, skoro stojí za otázku, proč chtěl reprezentovat stát, s jehož základními hodnotami se neztotožňuje. A nejde jen o směřování na východ (k Rusku a Číně), ale také o jeho vulgárnost, asociálnost a agresivitu. Posmívá se slabým a uráží ty, kdo se opovažují mít jiný názor. Často opakuje: „Voltaire kdysi napsal, nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste mohli svůj názor zastávat.“ Ve skutečnosti však neváhal využívat policii, aby lidem ve vyjádření názorů bránila.

Pět let úřadování Miloše Zemana je spojeno se stagnací a my se musíme posunout dál. Je načase ubrat z hysterie a vášní, které českou společností lomcují. Je třeba učinit krok směrem, kde platí dohody a nechystají se neustálé léčky, ponižování někoho jen proto, že s prezidentem nesouhlasí. Až příliš dlouho jsme žili v prostředí, kde se lež dává na stejnou roveň faktům. Miloš Zeman po inauguraci slíbil, že bude prezidentem všech a společnost sjednotí. Přijde někomu, že je zdejší společnost jednotnější? Nikoli v názorech, ale v úctě k jinému názoru? Nepochybně ne.

Zemanovi stoupenci často říkají, že jej volí i proto, že se jich zastává. Nemají dojem, že se jich týká bohatnutí společnosti, necítí se bezpečnější, nemají pocit, že před nimi leží lepší budoucnost. Co však Zeman učinil pro to, aby byla jejich situace lepší? Nic a fakt, že názorově se svými stoupenci souzní, je málo. Nevolíme komentátora roku, ale politika, který spíše než peskování nabízí pomoc při hledání řešení. Polarizující politici jsou sice vidět, těžko však dosahují kompromisu.

Miloš Zeman se už nezmění. Doslova se rozpadá před očima, zdravotní kondice jej stále víc odsuzuje k tomu, že musí věnovat péči hlavně sám sobě, a ne své zemi. Aby to zakryl, je hlasitější ve svých výpadech. Pět let je dlouhá doba a asistovat u sebedestrukce jednoho muže si Česká republika opravdu nezaslouží. Je načase, aby dostal šanci někdo jiný.

Hřích prostřednosti

Filozof Ladislav Klíma napsal v roce 1918 nepublikovaný esej (vyšel nyní v jeho sebraných spisech), kde uvádí, že český „lid sám je vždy ‚následek‘ svých vůdců, žádný národ nemá tak zapotřebí velkých mužů v čele jako on; nikde není větším hříchem u politika prostřednost.“ O sto let později musíme konstatovat, že měl pravdu. I když jsme zastánci názoru, že kvalita naší demokracie se nemá odvozovat od jednotlivců, platí, že česká společnost se vždy tak trochu podobala těm, kdo zrovna pobývali na Pražském hradě. Je tomu tak i nyní a je na to smutný pohled.

Letošní prezidentské volby proto nejsou jen banálním hlasováním o příští hlavě státu. Jde svým způsobem o revoluční volbu, protože se v ní rozhoduje nikoli o jméně, ale hodnotách. Kandidáti, kteří mají podle výzkumů nejvyšší šance dostat se do druhého kola (Jiří Drahoš a Michal Horáček), ale i ti s šancemi menšími (Pavel Fischer a Marek Hilšer) nenabízejí žádnou originální politiku. Slibují prostě dodržování pravidel, jež se budou týkat všech. V tom je jejich výhoda, a jestli se v tom či onom tématu liší od postojů voličů, vlastně není až tak podstatné. Jejich názory totiž nejsou namířené proti někomu, nemají rozdělovat, ale stmelovat. Ostré politické střety jsou potřeba, avšak v parlamentu.

Prezidentská volba je velmi specifická. A to je nezbytné mít na paměti. Je například nutné započítat fakt, že vybíráme kandidáta nejen pro sebe, ale i pro ostatní voliče. V debatách je často slyšet, že lidé se chystají v prvním kole volit podle svého srdce a až v tom druhém strategicky. To je pochopitelně možný přístup, nicméně už minulá volba ukázala, že jej doprovázejí velká rizika.

Zaprvé je třeba si uvědomit, že teoreticky může Miloš Zeman zvítězit už v prvním kole. Nezdá se zcela pravděpodobné, že by získal hned nadpoloviční počet hlasů, ale pokud se lidé rozhodnou vynechat první kolo s tím, že kandidáta „svého srdce“ v nabídce nevidí, a počkají si až na druhé hlasování, může Zemanovo motivované voličské jádro volby rozhodnout.

Zadruhé nemusí platit argument, že je lhostejné, s jakým ziskem do druhého kola kandidáti postoupí. Lidé se mnohdy rádi připojí k tomu silnějšímu. V případě, že se do druhého kola dostane Zeman se čtyřiceti procenty a druhý kandidát například s dvanácti, může být tak velký rozdíl důležitým faktorem. Lidé si prostě řeknou, že slabý adept nemá šanci Zemana porazit.

Zatřetí si nedělejme iluze, že všichni adepti splní svůj slib a v případě neúspěchu podpoří protizemanovského kandidáta. V prezidentských volbách jsou velmi silné emoce, vzpomeňme si třeba na Jana Fischera či Vladimíra Franze, kteří vlastně pomohli Zemanovi. Nemluvě o nevyzpytatelnosti voličů neúspěšných kandidátů, kteří pochopitelně nemusí doporučení vyslyšet, případně k druhému kolu vůbec nedorazí.

Čtvrtým a možná nejdůležitějším faktorem je již zmiňovaná přijatelnost pro co nejširší část společnosti. Karel Schwarzenberg byl v roce 2013 nepochybně nejlepším kandidátem. Politik se světovým rozhledem a kontakty, smyslem pro humor, celý život ve službě vlasti. Zároveň ale byl členem nepopulární vlády, což mnozí voliči nebyli ochotni překousnout. Dokonce ani ti, kdo odmítali Miloše Zemana. Něco podobného se stalo nedávno ve Spojených státech i Hillary Clinton, která byla pro mnoho lidí nepřijatelnou reprezentantkou establishmentu. Tím se otevřela cesta k vítězství Donalda Trumpa.

Šance

Když se podíváme na výzkumy veřejného mínění, rozbory sociologů a zprávy novinářů, kteří se pohybují v terénu (tedy všude po republice), má největší šanci porazit Zemana Jiří Drahoš. Muž s pověstí slušného a zkušeného akademika, který řídil velkou a důležitou instituci. Není zástupcem žádného proudu v politice, nepolarizuje společnost. S přihlédnutím k výše uvedenému argumentu, že nevybíráme kandidáta jen pro sebe, ale i pro druhé, je to vhodný adept na prezidentský post.

Většina posledních voleb skončila ještě hlubším rozdělením společnosti, nadcházející prezidentské volby však mohou vyústit ve výsledek, kterým se nikdo nebude cítit ponížen, vylekán či ohrožen. Je to šance na kompromis. Tuto jedinečnou příležitost bychom měli využít.