S Babišem na věčné časy

S Havlem jsme to nestihli

Ve čtvrtém patře sídla ÚV KSČM má kanceláře vedení strany – a v jedné z nich sedí i hlavní konkurent Vojtěcha Filipa v blížícím se dubnovém souboji o křeslo komunistického předsedy. Místopředseda KSČM Josef Skála je bývalý aparátník a představuje tu část strany, které se říká „ultrakonzervativní křídlo“. „To je lampa, kterou měl na stole Gustáv Husák,“ ukazuje na stůl. Kancelář zdobí na skříňce dvoulitrová lahev rumu, kterou dostal od kolegů, také kousek odlomené skály s podpisy komunistů, kterou dostal k narozeninám, a diplom od erotického čtrnáctideníku NEI Report. „Napsal jsem jim řeč na jejich setkání, že i v politice musí být chlap, který dokáže obšťastnit ženu, žádný podpantoflák a slaboch v ní neuspěje,“ pomrkává Skála.

Z polohy rozšafného muže s lechtivými poznámkami dostane Josefa Skálu vzpomínání na minulost a na to, jak jsme se v roce 1989 dostali na scestí, což zničilo dobrou budoucnost země. S tím ničením budoucnosti – a to i mladého muže Skály, který měl našlápnuto na nadějnou stranickou dráhu – už ovšem podle místopředsedy KSČM začal Gorbačov. „Ten pitomec, ten těžkotonážní křivák, co mlel o tom, že musíme skoncovat s nomenklaturními výhodami a se stagnací, a ničemu nerozuměl,“ dostává se Skála do varu. Perestrojka a pak „manipulace se lží o mrtvém studentu Šmídovi“ podle něj především mohou za to, že jsme dnes v Česku „kolonií monopolů a kapitálu“.

Že tehdy lidé v roce 1989 zkrátka chtěli svobodu, to Josef Skála nezpochybňuje, sám ji jim prý chtěl dát, kdyby mu to revoluce nepřekazila – a měl i naplánováno jak. „Prosazoval jsem, že zrušíme výjezdní doložky, to byl, uznávám, zastaralý instrument,“ říká. Jen prý se soudruhy řešili, že je nutné, aby vysokoškoláci, kteří už se pak z cest nevrátí, vrátili státu peníze za své vzdělání – a kdyby nechtěli, že to za ně musí zaplatit stát, v němž zůstanou. „Chtěl jsem, abychom to se Západem vyslali vyjednat Havla s Dienstbierem,“ říká Skála, „a bylo by to vyřízené. Oni tam přece jen měli lepší kontakty než my.“ Nápad chtít pomoc po perzekvovaném disidentovi vypadá přece jen trochu přitažený za vlasy – to by Havla na tu misi na chvilku vytáhli z vězení? „Ale prosím vás,“ mává Skála rukou, „však on neseděl pořád, jen někdy.“