V ranním polospánku slyším déšť. Pak si uvědomím, že naposledy pršelo loni v září a že nejdřív znovu sprchne až v červenci. To nebyly kapky vody, mozek jen zaregistroval naplno puštěný ventilátor. Vstávám za šera, kdy je slyšet první ranní modlitba. „Alááááááhu Akbar,“ line se každé ráno tklivě z amplionů pouličních mešit, které zde často tvoří jen jakási železná pergola s vlnitým plechem chránícím klečící muže před sluncem. Stále mě udivuje, jak spolehlivě tyto ampliony fungují. Jakousi záhadou nejsou nikdy „fatigué“, neboli unavené, což je místní logické vysvětlení jakékoli poruchy. Snídám zbytek mangového salátu, před odchodem mrknu na teploměr: 29 °C. Je teprve čtvrt na sedm, přes den se teplota vyšplhá ke čtyřicítce. Tak vypadá konec sahelské zimy.
Sedám do auta a pouštím ranní zpravodajství. Francouzské mezinárodní vysílání rozebírá poslední novinky vyšetřování říjnového útoku na konvoj speciálních jednotek nigerské armády u vesnice Tongo Tongo, při němž zahynulo pět nigerských a čtyři američtí členové posádky. Z evropského dění se mimochodem před pár týdny na první místo dostala ohavná vražda mladého slovenského novináře. Šokovala i otrlé africké posluchače.
Do práce to mám sotva 15 minut, vždy je ale lepší vyrazit s předstihem. Stačí drobná komplikace a doprava v celém městě se zcela zastaví. Studenti mohli třeba přes noc zatarasit jeden ze dvou mostů, jako se jim to povedlo v prosinci v reakci na Trumpův tweet o uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
