Zlodějka barev a životů
Sto let po španělské chřipce není svět připraven na další pandemii. Výzkum vakcín by měl dostat stejnou prioritu jako kdysi vývoj atomové bomby, varují vědci.
Sedět tak na lavici u okna a pozorovat bezbarvý sluneční svit tančící po sněhu pod oblohou, které někdo ukradl všechnu její modř, už to byla sama o sobě esence melancholie,“ napsala před 100 lety jedna z žen, které přežily španělskou chřipku. Agresivní nemoc vyvolávala zánět očního nervu a narušovala vnímání barev, ale mnoho nemocných dopadlo podstatně hůř: řada z nich se udusila s plícemi naplněnými krví.
První případy jsou ze začátku března 1918 – tehdy se ještě lékaři domnívali, že jde o trochu neobvyklý zápal plic. Během následujících dvou let oblétla možná nejničivější pandemie dějin v několika vlnách planetu. Celosvětově se chřipkou nakazila až třetina populace a zemřelo na ni odhadem 50–100 milionů lidí – víc než v první světové válce, na jejímž sklonku nemoc propukla.
Agresivní virus byl schopen uhnízdit se i v plicích a imunitní systém na něj reagoval chaoticky a přehnaně. Infekce často zabíjela v řádu hodin; stávalo se, že nakaženým se udělalo ráno špatně cestou do práce a odpoledne již byli po smrti. Sto let po katastrofě se svět zamýšlí, zda se může něco podobného opakovat. Mírný průběh takzvané prasečí či mexické chřipky z roku 2009 veřejnost uklidnil, mnoho odborníků ale varuje: Otázkou není, jestli další, a možná horší pandemie přijde, ale kdy se tak stane.
Návrat zabijáka
Podle viroložky Heleny Jiřincové ze Státního zdravotního ústavu se nebezpečí pravděpodobně začalo rodit už někdy v letech 1905–1910. Některým z tehdejších ptačích…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
