Když v USA vyšla předloni vzpomínková próza tehdy třiatřicetiletého J. D. Vance nazvaná Americká elegie, stačilo pár týdnů a byl z ní bestseller jak na žebříčku listu The New York Times, tak na Amazonu. Tehdy rozpolcená a zkoprnělá Amerika ji opatřila rychlou nálepkou hlásající, že kniha předpověděla fenomén Trump – ač se v ní jméno současného prezidenta vůbec neobjeví.
Vanceho paměti určitě můžeme počítat za první populární pokus poodkrýt fascinovaným Američanům ztracené životy „bílé dělnické třídy“, jež se během jedné generace proměnila z demokratů v konzervativce a částečně pomohla Donaldu Trumpovi do Bílého domu. Ale zároveň se ukazuje, že kniha zásadně nepřispívá k debatě o podstatě tohoto jevu, tedy o problému chudoby, a navíc bělošskou bídu privileguje nad tou, s níž se Afroameričané a přistěhovalci potýkají už od počátku.
Na bílém dně
Vanceho rodina pochází z apalačské oblasti Kentucky, odkud chudí, bílí, protestantští prarodiče v padesátých letech, v době průmyslové slávy, přesídlili do ohijského Middletonu. Z buranských horalů – jak autor své bližní tituluje – se tak díky tvrdé práci stala nižší střední třída. Ale poté, co se začaly zavírat ocelárny a z prosperující řady měst zbyl jeden velký rezavý pás, ocitli se zpátky na dně. Matka začala propadat drogám i záchvatům nedůvěřivosti a hněvu. Nicméně navzdory její výchově, která sestávala mimo jiné z neustálého přísunu náhradních otců, a zejména díky péči prarodičů se Vance dokázal vyšvihnout…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
