Drbalo se vždycky

Na Facebooku jsou vaše statusy ihned po vyvěšení hojně sdíleny, na Instagramu máte přes dvaadvacet tisíc followerů. Jste tedy na sociálních sítích „celebritou“?

Já bych to s touhle slávou nepřeháněla, na Instagramu jsem začala teprve nedávno a v porovnání s ostatními je moje sledovanost zanedbatelná. Jinak Facebook jde podle mě už jenom dolů. Vzhledem k množství uživatelů se z něj stalo monstrum zneužívané pro politické účely. Je to dokonalý nástroj, jak rychle a efektivně ovlivnit myšlení pomocí fake news, které se tu šíří neuvěřitelnou rychlostí. Myslím, že za pár let Facebook úplně skončí – anebo se třeba zas vrátí na začátek, ke sdílení zážitků pouze s úzkým okruhem reálných přátel. Takže sociální sítě mě děsí, baví a v jistém smyslu jimi pohrdám – což je nepochybně zvláštní kombinace, uvážíme-li, že na ně neustále přispívám.

Sociální sítě otevřely stavidla soukromí jako nikdy předtím. Proč lidé tak rádi sledují životy druhých? A proč je mnozí naopak s takovou oblibou vystavují na odiv?

Nevím, proč to máme zapotřebí. Zda jde o to porovnávat se s někým, utvrzovat se, že ten druhý je na tom stejně jako my; jestli je v tom chuť nechat se někým motivovat či je to pouhopouhá zábava. Nicméně ale mám za to, že tenhle zájem o životy druhých není ničím novým a fungoval vždycky – ať už v „malém“, kdy se drbalo na vesnici mezi sousedkami, nebo se toho chopil bulvár, který už dnes v podstatě nemá o čem psát a sám se omezil na pouhé sdílení. Nedávno jsem říkala Helence (režisérce Heleně Třeštíkové, Radka Třeštíková je její snachou – pozn. red.), že její Manželské etudy, které sledovaly osudy obyčejných rodin, byly takovým Instagramem ještě dřív, než vůbec vznikl. Taky tam ty lidi, jejich domácnosti, svatby, narození dítěte, dovolené, rozchody, tak trochu šmírujeme.

Časosběrný dokument Manželské etudy Heleny Třeštíkové je dnes hlavně učebnicí sociologie mezilidských vztahů zakotvených v určité době. Až jednou budou sociologové zkoumat pravěk Instagramu nebo Facebooku s jeho aktéry, těžko se ale doberou téhož, na to jsou sociální sítě příliš pomíjivé. Neděsí vás taky tohle?

Pomíjivost sama o sobě mě neděsí, ta je na tom všem ve finále možná to nejlepší; že všechny ty informace a obrázky, kterými jsme se zahltili včera, jsou dneska k ničemu – protože už včera byla většina z nich k ničemu. Co mě děsí, je spíš to, že samo sdílení často nemá přesah, že se sdílí kdokoli včetně lidí, kteří vlastně nemají ostatním co nabídnout. Vytvářejí tím kolem sebe kult ničeho a povrchní prázdnoty, která na nás ze všech stran útočí, a z něj se vytváří kultura, která žádnou kulturou není. Oslavujeme jako celebritu někoho, jehož příspěvky na síti sleduje čtvrt milionu znuděných lidí – a to jen proto, že ho na síti sleduje čtvrt milionu znuděných lidí. Komu to co dá? Sdílet přece nestačí a samo o sobě nemůže stačit, a já doufám, že brzo stačit nebude. Ale abych nebyla jen negativní, i v té záplavě zbytečných věcí a reklamy jsou sociální sítě prostorem pro sdílení krásného, geniálního, zábavného a prospěšného a já jsem pokaždé nadšená, když na mě něco takového vykoukne.

Vy sama tedy sdílíte věci s přesahem, nebo bez něj?

To je dobrá otázka. Na Facebooku sdílím převážně své texty, nebo tedy dřív jsem je sdílela, teď už jsem za celý den ze vší práce tak vypsaná, že mi nezbývají ani slova do statusů. Status na Facebooku pořád chápu jako určitou literární formu: přemýšlím, co a jak napíšu a co tím chci ostatním říct, jaké emoce vyvolat. Nesdílím kdeco bez rozmýšlení a doufám, že moje psaní nějaký přesah má, ale pokud mi někdo řekne, že nemá, nebudu se s ním přít.

Pokud jde o Instagram, v tomto ohledu jsem – jak už jsem řekla – nováček a necítím se na něm úplně komfortně. Raději se přece jen vyjadřuju slovem než obrazem, takže mi Instagram ani moc nejde, přesah podle mě nemá žádný, kromě toho, že snad občas někoho pobavím, a že se lidé můžou podívat, jak žije a co dělá jejich oblíbená autorka, popřípadě tedy neoblíbená. Spousta lidí sleduje ty, kterým se vysmívá a kterými pohrdá, to je taky zvláštní fenomén dneška. Sama jich takhle pár sleduju, jejich chování probírám s kamarádkami – a nepochybuju, že řada jiných lidí to má stejně a předmětem posměchu jsem třeba právě já.

Používáte soukromý účet na Facebooku a Instagramu jako marketingový nástroj?

Pokud se vlastní tvorby týče, tak rozhodně, to bych byla přece hloupá, kdybych ho nevyužívala. Pokud jde o reklamu na jiné produkty, pak občas. Reklama není moje práce a neživí mě, nemusím ji dělat, ale je příjemné a zábavné odskočit si někdy od psaní jinam.