Děkuji životu. Vzpomínky a zápisy českého historika

Vzpomínky historika Františka Kutnara (1903–1983) byly původně určeny rodině. Rodák z Mlázovic, městečka v kraji mezi Novou Pakou, Hořicemi, Miletínem a Jičínem, byl žákem Josefa Pekaře. Coby levicově orientovanému agrárníkovi a muži spjatému s katolickou tradicí mu však univerzitní i vědeckou dráhu zkomplikovala jak třetí republika, tak padesátá leta a normalizace. Řadou myšlenkově originálních prací, většinou věnovaných dějinám a kultuře „venkovského lidu“ v epoše od baroka po zrod moderního národa, se sice zařadil mezi nejinspirativnější osobnosti československého dějepisectví, profesury se však dočkal až posmrtně roku 1994.

Skromný a odstrkovaný vědec v Mlázovicích trávil stáří tvůrčí prací i péčí o zbytek někdejšího hospodářství. Svým blízkým také adresoval lyricky snivé obrazy míst spjatých s rodným gruntem i jímavé prozaické vylíčení někdejších zvyků a tradic. Svět malorolnické rodiny posledních let monarchie se od dnes tradovaných představ leckdy lišil. Třeba štědrovečerní večeře „začínala peciválkami, makovými koláčky, pěkně do růžova jako bochánky upečenými. (…) Rybu jsme nikdy neměli, ani jiné maso. Pak následovala „čokoláda“ uvařená v mléce, na níž byly rozstrouhány sladké mandle. K tomu tak padl jablečný závin…“

Krátce před smrtí se v nezřídka brilantně stylizované zkratce podělil o střípky paměti z patriarchálního života: od péče o dobytek přes rituál pečení chleba po okouzlení luční květenou. Listy z rodinné kroniky doplňují v pečlivě připravené edici…