Dopis ze Sardinie

Když se vypravíte na zimní ostrovy, můžete čekat cokoli. Obzvlášť když čekáte v zimě slunce. Vzhledem k tomu, že v Latinské Americe, kde pracuji deset měsíců v roce, jsou hlavní letní prázdniny jak na potvoru v evropskou zimu, vyrážím na jih a doufám, že jižní slunce v únoru vydrží. Letos padla volba na Sardinii. Tedy, byla v tom i touha zlomit kletbu, protože už jednou jsem tam byla a na zánět zubu při tom málem umřel manžel.

Sardinie je ostrov par excellence. Splňuje všechny představy o svébytném, izolovaném světě uprostřed masy vody, pevnina je v nedohlednu. Ale když jedete v zimě na ostrov na jihu, musíte se předem zbavit veškerých představ. A pak se setkáte s dokonalou ostrovní samotou, možná i opuštěností. Města jsou plná místních obyvatel, ale ti moc nevycházejí, protože je svinská zima, fouká od moře, a kdo na sebe nenamotá šálu, se zlou se potáže. Turisté – to jsou na Sardinii v zimě jen mírně vyšinutí jedinci, kteří nevědí, co činí. A mají tím pádem ostrov pro sebe. Ulice jsou během dne prázdné, na pláž bys psa nevyhnal a bary zavírají kolem šesté večer, protože kdo by do nich vlastně chodil. Místní sedí doma u klimatizace puštěné na teplý režim a pizzu si objednávají přes donáškovou službu.

Nejlepší jsou ale v zimě na Sardinii suverénně muzea. Plná římských, ale hlavně fénických památek. Celá Sardinie je navíc poďobaná zvláštními homolovitými věžemi, v nichž žili, nebo se bránili, nebo čekali na mimozemšťany původní obyvatelé později podrobení Féničany. Věží…