Svěcení jara po jednadvacáté
Za soumraku, sólovým tancem, na Květnou neděli a na Levém Hradci. Právě tak vítá sólová performerka Antonie Svobodová už více než dvě desítky let jaro. Oživeným pohanským rituálem zároveň zkoumá i podstatu ženskosti.
Co stálo na začátku vašeho vystoupení Svěcení jara?
Pro pohany bylo rané jaro životně důležité. Na tom, aby vše dobře vyklíčilo, záležela celá úroda. S příchodem jara byly spjaty různé rituály, často ženské, související s očistou a plodností. Holky chodily nahé po poli a vkládaly do země vajíčka. V prastarých rituálech zvolili dívku ze svého středu a obětovali ji. V jedné z podob tohoto rituálu se dívka musela utančit k smrti. Procesy obětování lidské bytosti nebo síly pro to, aby se země obrodila a vše začalo nanovo, mě inspirují. Před dvaceti lety jsem učila na jedné alternativní umělecké škole v Roztokách u Prahy, kdy jsem našla Levý Hradec. Jazykem mého tance je improvizace, která je vždy spjata s časem a místem, prostorem, náladou.
Myslíte to sídlo Přemyslovců?
Ano, vedla tudy královská cesta a osídlen byl už za pohanů. Leží vysoko, nad meandrem Vltavy, je to mocné místo plné minulosti. Je otevřen větru, obloze a umožňuje intenzivní setkání se zemí. Tančím tam na Květnou neděli už dvacet let, při západu slunce a východu měsíce. A mám to v plánu i tento týden, za zpěvu Nami Halingten a houslí Helén Rockhousle.
O co ve vaší verzi svěcení jara jde?
Můj tanec je improvizovaný, má ale několik záchytných bodů. Ústředním tématem je začátek nového cyklu v přírodě – já zimu vnímám jako poměrně náročnou a cítím potřebu se po ní očistit do nové podoby, najít…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu