Poslední úsek cesty z Edinburghu do srdce severozápadní Skotské vysočiny vede po úzké silničce, kde máte pocit, že se každou chvíli ocitnete kolem v příkopu. Zpomalí vás majestátně procházející se jeleni či občasné protijedoucí vozidlo. Titěrná osada leží na břehu moře, ale při cestě z vnitrozemí se k ní musíte přehoupnout přes strmý kopec s ostrými zatáčkami, kde silnice dosahuje nejvyšší nadmořské výšky ve Skotsku. Odměnou je výhled na stříbrnou hladinu zálivu a horský masiv protilehlého ostrova Skye.
Jako nadšení horalé strávili v Applecross nastávající manželé Emma a James nespočet volných dní, přestože bydlí v Aberdeenu na druhém konci země. Potkali se na tamní univerzitě, v „mountaineering“ klubu, ekvivalentu českého spolku vysokohorské turistiky. Zatímco spolek zavání zatuchlou klubovnou a nástěnkou s rozvrhem služeb, parta aberdeenských studentů se scházela v hospodě, kde s mapou roztaženou nad pintou aleu plánovala víkendové výšlapy. V pátek večer se pak vždy soukali do otřískaného minibusu, v zimě zatěžkaného mačkami a cepíny, aby po náročném přejezdu na severozápad vyrazili za rozbřesku do pustých kopců.
Tentokrát se z kufrů místo lezecké výstroje vytahují nažehlené kilty. Na oblečení potřebují kluci aspoň půl hodiny náskok. Základem je kilt z těžkého tartanu, kostkované látky, která se obtočí kolem pasu od pupíku pod kolena, bílá košile, vesta a sako. Dále plejáda nezbytných doplňků – vyleštěné černé boty na tkaničku, podkolenky s prýmky a nožíkem „sgian-dubh“ [skín du], sada broží, široký opasek a „sporron“, brašnička potažená srstí zavěšená pod břichem. „Správně by to mělo být bez pásku,“ zhodnotí nakonec asi třicet Skotů v plné polní Henry, který ctí polozapomenutou tradici – když je ke kiltu vesta, pásek zůstává stranou.
Počasí dovolí obřad přímo na pláži, když na chvíli ustane sychravý déšť a mezi dramatickými mraky vykoukne sluníčko. Od moře fouká silný vítr, horalé v roli svatebčanů mají ovšem přes elegantní účesy pletené čelenky, nepromokavé šusťákovky přes šaty, pohorky místo lodiček. Ženich s nevěstou přicházejí jednoduše ruku v ruce, v doprovodu dudáka a pronikavý zvuk, připomínající bečení ovcí, plní krajinu. Postaví se na kus drnu, každý po jedné straně humanisty, který jejich sňatek dnes uzavře. Mohutný muž vikinského vzezření patří ke skupině lidí s nenáboženskou vírou – humanismus usiluje o posilování toho nejlepšího v člověku a svět vykládá na základě vědeckých poznatků a racionálního uvažování. K etickému životu patří i ohled k přírodě a do obřadu tak skvěle zapadá báseň o lásce k horám, kterou pro pár procítěně recituje kamarád v roztrhaných džínech a naboso.
Dojatí, ale pořádně vymrzlí se pak všichni rádi ohřejí u svatební večeře. „Tak co z tradiční britské kuchyně se jí na svatbě?“ zajímám se. „Curry, nejspíš,“ zní odpověď, a je to pravda – hustá směs z indického koření, kterou si koupíte ve fastfoodu na každé druhé ulici, se stala národním britským pokrmem. Doplňuje ho ještě guláš z jelena. Po jídle se odsunují stoly. Pro cèilidh [kejlí], tradiční tancovačku, je potřeba hodně místa. Pódium plní pětičlenná kapela a rozjíždí folklorní zábavu pěkně od podlahy. Sérii skupinových tanců dominuje skočný orknejský „Otrhejme vrbu“, k jehož konci se dopracujete se zamotanou hlavou, brunátní a bez dechu. Na skotské svatbě jsou to zejména muži, komu se točí sukně – do podlahy dupají s ohromnou vervou, kapky potu lítají na všechny strany. I nevěsta s ženichem už dávno vyměnili podpatky a polobotky za pohodlné trekovky a jen co bude po svatbě, pustí se v nich zase tam, kde to mají nejradši – do divokých kopců Skotské vysočiny.
Zuzana Picková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
