Na tenkém ledě

Volá kamarád: Mrazy brzy skončí, nechceš s námi jet bruslit na Orlík? Začneme na Otavě a pojedeme pořád dál, třeba až do Prahy, nebo klidně do Hamburku, když na to přijde. Namítám, že s dálkovým bruslením nemám zkušenosti, ale dostává se mi ujištění, že to nevadí.

V sobotu ráno tedy vyrážím s rovněž nepříliš zkušenými, o to však nadšenějšími bruslaři. V autě pro jistotu dávám k lepšímu dva dny staré varování z internetu: „U maríny pod zámkem Orlík oka s otevřenou vodou či slabým ledem, jedno z nich něžně pohltilo zdatného bruslaře. Vyprostil se. Rozsáhlá síť bariérových trhlin, dalšímu plavání jsme unikli jen o milimetry.“ Mí bruslaři ale zůstávají v pohodě; na vše se vyptali, mají to pod kontrolou.

Pod obcí Vráž sjíždíme k Otavě, vítá nás hladká zmrzlá plocha s popraškem sněhu. Bruslaři propukají v nadšení a vykládají věci z auta. Nedůvěřivě se rozhlížím a můj pohled se stáčí úplně vlevo, směrem, kam máme jet. Led tam končí a po celé šířce řeky pění peřej. Upozorňuji ostatní. Jsou překvapeni.

O pár kilometrů níž po proudu se led skutečně táhne, kam až oko dohlédne, hladinu tady už zvedá vzdálená orlická hráz. Bruslaři balí elektroniku do vodotěsných pytlíků a na bundy si připevňují bodce, aby se pomocí nich mohli případně vyškrábat z trhliny. Nic z toho nemám. Můj neklid zesiluje, když objíždíme první skálu a led pod námi začne vydávat hrůzostrašné zvuky. Je tu liduprázdno, neštěkl by po nás ani pes. O kus níž narážíme na mrtvou, napůl sežranou lišku. Přeme se, co ji skolilo. Jen tak si lehla na led a umřela? Nebo ji střelil někdo z okolních chat? Není to zlé znamení?

Silueta Zvíkova nám zvedá náladu, tady už nejsme na ledě sami. Vjíždíme z Otavy na Orlickou přehradu, led je teď dokonale hladký a očividně silný, pokud člověk nejezdí ke břehu. Jsou na něm nejrůznější stopy, kromě bruslí též záhadná klikatá čára připomínající stopu jedné motocyklové pneumatiky bez vzorku. Někdy běží desítky metrů rovně a pak zahne skoro v pravém úhlu, tak ostře, jak by to žádný jezdec nedokázal. Jindy nepochopitelně bloudí. Co to mohlo být? Olgoj chorchoj, místní varianta bájného červa z mongolských pouští?

Po poledni se blížíme k zámku Orlík. Led tu hrozivě praská, zní to, jako by do něj zespodu šlehal bič. Přeme se, jestli je frekvence zvuku dostatečně nízká (bezpečné hluboké praskání). Jeden z nás vyráží na průzkum a zkouší se dostat na břeh, ale rychle se vrací, pobledlý. Nakonec obědváme přímo na ledě, pro jistotu napůl vleže, dostatečně daleko jeden od druhého. Po obědě kamarád koná opodál malou potřebu; když se vrací, opatrně naznačuje, že se pročural ledem do volné vody.

Co nejrychleji balíme a vracíme se. Pod nedalekým Žďákovským mostem to vypadá mnohem hůř než před hodinou, led je teď rozmoklý. Dál je to bez problémů, nádherná jízda, euforie, slunce pomalu klesá k obzoru. Na liduprázdné Otavě míjíme prazvláštní stopy labutě či kachny, každá ze šlápot je velká skoro jako jídelní talíř. Shodujeme se, že než slunce definitivně zapadne, byli bychom rádi na břehu, pryč z toho divného kraje, kde se po setmění plazí olgoj chorchoj, po ledě ťapká labuť křížená s mamutem a něco vraždí nepozorné lišky. Přesto bruslaři jedou až k peřeji, kterou jsme viděli ráno, a radují se, jak pod čím dál slabším ledem proudí voda s ledovou tříští.

Vystřízlivění je smutné: dozvídáme se, že nedlouho poté, co jsme vyrazili na zpáteční cestu, se pod Žďákovským mostem propadl a utopil bruslař. Prakticky ve stejnou dobu praskl led i pod zámkem Orlík, naštěstí se to obešlo bez obětí. Stačila trocha smůly a naše výprava mohla být opravdu jednosměrná.