Dopis z Haify

Jen co vyjdu z terminálu Ben Gurionova letiště v Tel Avivu, musím se začít smát. Nejen že je i přes prosincové datum dvacet nad nulou a hned zakopnu o toulavou kočku, ale vzápětí jsem v obležení snědých pořízků, kteří už mě halekáním „Yalla, yalla“ ženou do sdíleného taxi, „šerutu“. Přesně jak si pamatuji Izrael – dlouhými řečmi se tu čas neztrácí. Během pár minut je auto díky obratnosti naháněčů plné a v příští chvíli už se stovkou prořítíme kolem cedule „SLOW“ směrem na Haifu. Celou hodinku a půl hraje na plné pecky rádio, které řidič buď podporuje zpěvem z plných plic, nebo stejně z plných plic překřikuje do telefonu. Unavená ruská rodinka vedle mě i tak spokojeně spí, já mžourám na palmy pomalu se nořící do soumraku. Po zdvořilém a deštivém Bruselu je to skok do jiné dimenze.

Vystoupím před hotelem úplně nahoře na vrchu Karmel, výhled mám na celý záliv a tají se mi z toho dech. Pár dalších divů světa, jako je třeba izraelská snídaně (rybu k snídani do každé rodiny!), už jako zkušený cestovatel po těchto končinách přejdu celkem klidně, na co jsem ale připravená nebyla, je extravagantní vánoční výzdoba v centru města, v takzvané německé kolonii.

Historie toho místa, kde jsou ještě stále na kamenných veřejích vytesané nápisy ve švabachu, je pozoruhodná – přístavní vísku založili němečtí templáři v druhé polovině 19. století, aby zde, ve Svaté zemi, očekávali druhý…