Vláčkem do buňky

Před rokem jsme s kolegy ve švédském Lundu přišli na to, jak se krátké řetězce aminokyselin spojují do jakéhosi molekulového vláčku, který pak může přejet z krevního řečiště do buňky. V principu by se na takový systém daly naložit molekuly léčiva a vláček by je mohl přivézt do buňky efektivněji než stávající metody, při kterých obrazně řečeno jezdí jen jednotlivé vagony. To je ale hudba budoucnosti a v současné době není jasné, zda to vůbec někdy bude takto fungovat.

Navrhl jsem proto švédskému kolegovi, abychom výsledky sepsali a publikovali v odborném chemickém periodiku. Jemu to však přišlo málo a chtěl zkusit některý z prestižních mezioborových časopisů jako Nature, Science nebo Sborník národní akademie věd USA, známý pod zkratkou PNAS. Vsadil jsem se s ním o lahev vodky Absolut, že to nevyjde, a skutečně nám redaktoři PNAS rukopis napoprvé hodili na hlavu. Spolu s recenzními posudky, které říkaly, že naše tvrzení není dostatečně podložené, neboť chybějí klíčové experimenty. Mnul jsem si ruce, že lahev je moje, ale předčasně. Kolega z Lundu se na půl roku zavřel do laboratoře, a když vyšel, měl experimenty hotové. Článek jsme doplnili a zaslali zpět do PNAS. Tam jej napodruhé přijali a před pár týdny vyšel tiskem.

Mám z celé anabáze smíšené pocity, a to nejen proto, že jsem prohrál lahev vodky. Na jednu stranu je fajn, že článek byl publikován v široce čteném časopise. Už jen proto, že si jej teď přečte více lidí, a možná bude některé z nich inspirovat, aby se do…