Kouč v posilovně

Otevírám oči, venku tma, říkám si, ideální čas mít chvilku pro sebe. Je 5.15. Vyplížím se z obýváku, kde spíme všichni tři až pět – já, žena, dcera + dva psi – na matracích (maluji ložnici), po cestě a potmě si vezmu ponožky, kraťasy, triko a boty. Projdu dveřmi do gymu a tradá jsem v práci.

S půllitrem vody a espresem si sedám na gauč. Mám třicet sedm minut, než přijde první klient. Popíjím, medituji, plánuji den a snažím se užít si chvilku klidu.

5.50 – přichází první klient. Tělo je po spánku ztuhlé, přizpůsobuji tomu tempo i princip tréninku. Můj atlet úspěšně odmaká svou hodinku a valí do práce. Obdivuji ho za jeho vytrvalost a disciplínu, se kterou chodí už něco přes rok dvakrát třikrát týdně cvičit.

Je 7.30 a mám chvilku na provětrání psů. Doma dám dceři a ženě ranní pusu, vezmu vodítka. Nikomu se nechce, ale jdeme. Obejdeme kolečko, přezuji se, projdu dvěma dveřmi a jsem zase v práci. Příprava tréninku mi zabere chvilku a už je 8.20, druhý klient. Je s ním sranda, takovou bezstarostnost a pohodu málokdy vidím. Finanční zabezpečení a osobní úspěch jsou holt znát. Odmaká si své, dá si osobáček na TGU (cvik s kettlebellem) a jde zpátky z mého do svého života.

Mám deset minut, sednu si, čeknu náš Facebook, přichází třetí klientka. Fajn trénink. Dřepy jsou její nejoblíbenější cvik. Moc tomu nevěřím, ale přidat už nejde, tak to domakáme.

V 11.00 si uvědomuji, že mám třicet minut pauzu, věnuji ji kávě, pak přicházejí knihovníci. Víte o tom, že v Třinci máme nejsilnější knihovníky v ČR? Jsou skvělí, trénuje se s nimi perfektně, sem tam nějaká poznámka o tom, jak milují (čti nenávidí) ten či onen cvik, mě vždy potěší a zařazuji ho pak o to častěji.

V jednu přichází klient s pořadovým číslem 4. První dnešní trénink zaměřený na záda. Většinu času zatím věnujeme motorice, dýchání, zpevňování, aktivaci těch správných svalů, nakonec lehce posilujeme. Lekce trvá padesát minut, déle to pro lidi s bolestmi zad nemá cenu.

Následující hodinu pauzy mají naši psi nejraději. Vyzvednu je z pelechu a jdeme se projít. Ve tři mě čeká pátý klient s již ustupujícími bolestmi zad. Trénink má nastavený na střední úrovni zátěže. Je na tom celkem dobře fyzicky, ale aktivaci a zpevnění musíme namakat.

V 16.20 přichází atletka. Je to pro mě výzva. Jde o dlouhotrvající vážný případ bolestí zad. Nic z běžných postupů či principů nefunguje a některé není možné dělat, takže nastavuji velmi specifický a jemný program, výsledky jdou nahoru a dolů. Doufám, že se nám podaří bolestí se zbavit nebo je aspoň zmírnit. Pak mám patnáct minut na další kafe.

V 17.15 přichází skupinka říjnového kurzu START. Těším se na ně. Měsíc končí a všichni už jsou rozhýbaní, techniku mají jakž takž zmáknutou a intenzita hodin je už vyšší.

V čase mezi 18.30 a 20.00 se dívám na komunikační kanály, dopíšu a rozešlu tréninkové plány na domácí cvičení.

V osm přichází klient s pořadovým číslem „už ani nevím“. Jde o borce, který už ke mně chodí déle, má nastavený program i na doma, techniky umí, takže prodýcháme, uklidníme, zpevníme a vrhneme se na posilování. Tenhle chlap je jako vytesaný z kamene. To čeká všechny naše atlety s problémy v bedrech. Časem jsou z nich naprosto technicky dokonale cvičící stroje, jejichž zpevnění středu těla se může fotit rovnou do knih (pokud chtějí žít bez bolesti a nenechat se rozřezat, nic jiného jim ani nezbývá).

Tak a je to. V devět večer odložím boty a kraťasy, políbím spící dceru, prohodím pár slov se ženou, kousnu do něčeho a jdu spát. Den končím vždy poděkováním.