Dům Jeleny Kirovy leží na zvláštním místě. Když se před dvěma lety boje na východní Ukrajině ustálily a fronta se přestala pohybovat, usadili se na jedné linii ukrajinští a na druhé proruští vojáci. Mezi nimi je pás široký několik set metrů: táhne se podél celého území okupovaného proruskými vojsky a žije v něm několik tisíc lidí. Na mapách je zakreslen jako šedé území nikoho a rodina Kirovova patří k obyvatelům této zóny. Pár kilometrů odtud je čtvrtmilionové město Horlivka. Stejně daleko leží osmdesátitisícová města Kosťantynivka a Bachmut. Ale tady je venkov, lesíky, remízky a křoviska – a zpustlá pole.
Nízká, bíle omítnutá zděná stavba má tři místnosti a vzadu malou zahradu. Vede k ní jen bahnitá cesta, ale v prostě zařízené kuchyni je čisto. Stojí tu stůl, vysoká skříň plná nádobí a vedle ní stejně velká almara plná zásob. Mouka, cukr, luštěniny. Pytle s bramborami, cibulí, mrkví a řepou a sklenice sádla jsou ve sklepní spíži, do které vedou z kuchyně nízké dveře. Nic jiného šestatřicetiletá Jelena Kirova, její sedmdesátiletá matka ani devatenáctiletá dcera poslední dva roky nejedí. Jen teď na podzim do jídelníčku přibyly i dýně. Jídlo vaří na kamnech, která největší místnost v domě jako jedinou vytápějí. Ve dvou ložnicích a koupelně je v zimě chlad.
I tak je spotřeba dřeva velká, pod přístřeškem na zahradě je polen a klacků na dva metry. Jelena, hlava malé rodiny, vyráží pro topivo obden. Manžel odešel před sedmi lety do Ruska za prací a už se prostě nevrátil. Do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
