Normalizace populismu

Když počátkem roku 2000 rakouští Svobodní (FPÖ) vstupovali do vlády, Evropa si symbolicky odplivla. S rakouskými velvyslanci se na recepcích evropští kolegové nebavili, kritikou tehdy nešetřil kde kdo.

Předminulý týden začala ve Vídni koaliční vyjednávání, která pravděpodobně povedou k návratu Svobodných do vlády. Radikálně pravicová strana se opět stane menším koaličním partnerem lidovců, kteří pod vedením populárního Sebastiana Kurze vyhráli volby i díky tomu, že si od FPÖ vypůjčili část jejich antiimigrační rétoriky. Pobouření se ovšem tentokrát nekoná. Změnil se náš kontinent, nebo se změnili radikálové?

Předně tehdy evropský postih ztroskotal. V rakouské společnosti převládl názor, že tlak zvenčí je nedemokratický, a výsledek byl kontraproduktivní: narostly euroskeptické nálady. I pod vlivem této zkušenosti reagovala Unie a členské státy klidněji, když se radikální strany staly součástí vládních koalic jinde v Evropě. Praví Finové na severu nebo italští postfašisté na jihu.

Otupené smysly

Evropa se přitom minulých sedmnáct let vyvíjela směrem, který programu Svobodných přímo odporoval. Do EU vstoupily nové státy, jejichž obyvatelé získali právo pracovat na bohatším západě, Unie se integrovala. Přicházely stovky tisíc migrantů a v letech 2014–2016 vlivem války v Sýrii milion a půl uprchlíků. Prosazovala se zelená politika i feminismus. A to vedlo na pozadí globalizujícího se světa i k protipohybu. Strany typu FPÖ se postavily do čela odporu proti…